Zdeněk Svěrák je herec, scenárista, spisovatel a autor písňových textů, který se narodil 28. března 1936 v Praze. Po studiích na Vysoké škole pedagogické vystřídal několik zaměstnání: nejprve tři roky učil na Žatecku, potom byl redaktorem Čs. rozhlasu a v letech 1977-1991 pracoval jako scenárista Filmového studia Barrandov. Je spoluzakladatelem a uměleckým vedoucím Divadla Járy Cimrmana. Spolu s Ladislavem Smoljakem zpracoval všechny cimrmanovské hry a řadu filmových scénářů (Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero, Na samotě u lesa, Kulový blesk…). Samostatně pak napsal scénáře k filmům Vrchní, prchni, Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět a Vratné lahve. Je také autorem rozhlasových pohádek (Kolo se zlatými ráfky, Krápník a Františka…) a televizních komedií (Případ Platfus, Utopím si ho sám).
Osobní dopisy zapáleného důchodce s nesnadným úkolem najít za sebe náhradu do funkce strážce vodní nádrže. Ve svých pravidelných hlášeních, které posílá na Ředitelství povodí, informuje generálního ředitele o stavu nádrže Magda, rozepisuje se o mezilidských vztazích, běžných radostech i starostech lidí v obci, neopomene se zmínit ani o svých zdravotních problémech. Při čtení vzpomínek na dobu normalizace se možná pousmějete, ale nejspíš vám bude běhat i mráz po zádech. Jde o vyprávění, které je plné autorova inteligentního a laskavého humoru s obohacující životní moudrostí.
Dočkají se čtenáři ve vaší nové knize Strážce nádrže opět humoru, srandy, zasmějí se?
Já jsem chtěl, aby to byla kniha, která bude veselá i lítostivá. Když budete hledat, tak tam tu legraci určitě najdete.
Jak vás napadlo to neotřelé zaměstnání strážce nádrže?
Já už ten nápad nosím v hlavě dlouho. V Jizerských horách existovaly dvě přehrady a ta jedna se protrhla ještě dříve, než byla dostavěna a způsobila obrovské neštěstí. Obě nádrže byly stavěny stejnou metodou. Jedna se protrhla a druhá slouží. Tak mě napadlo, že ta druhá by měla mít nějakého strážce, aby se jí nestalo totéž.
Bavilo by vás osobně dělat strážce nádrže?
Asi jo, je tam krásná příroda a je to zaměstnání užitečné, takže by mě bavilo, že bych hlídal, aby se nestalo nějaké neštěstí.
Na svém autorském kontě máte velkou řadu knih. Dokážete se ještě dnes ve své tvorbě něčím překvapit?
To nevím. Překvapuje mě snad to, že dodržím svůj úmysl, že pokud chci tu knihu dopsat, tak si každý den musím najít dvě hodiny a sednout si k počítači. Když to dodržím, tak jsem sám sebou udiven.
Máte nějaké téma nebo motiv, o kterém píšete raději než o nějakém jiném?
To taky nevím. Vždycky vyhledávám, jestli tam není ukryto něco veselého. Ale myslím, že v těch povídkách je tolik témat, že bych těžko hledal, co mě baví nejvíce. Pak mě baví, když je tam ženská.
Potřebujete při psaní absolutní klid nebo píšete pár kapitol například v kavárně nebo někde mezi lidmi?
Já jsem v kavárně nikdy nepsal, ani když jsem psal ručně, teď píšu rovnou do počítače. Ani jsem si ho do kavárny nikdy nevzal, mně se to moc nelíbí, když sedí naproti sobě dva lidi a oba koukají do počítače.
Jak řešíte chvíle, kdy to psaní nejde tak hladce jako jindy?
Když to nejde, tak to další den smažu. Ale snažím se napsat denně alespoň jednu nebo dvě strany, občas i s vědomím, že se mi něco moc nepovedlo.
Spisovatelské řemeslo je samotářské, filmování je týmová záležitost a divadlo je úplně týmová věc. Co z toho je vám nejbližší.
Začíná to vždy tou prací jednotlivce, i divadlo musíte nejprve napsat. Ale je pravda, že to hraní v divadle mě baví více než psaní, i když po člověku nic nezůstane.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
