Alena Činčerová: S Františkem Kinským jsme přátelé, známe se již desítky let. Vždycky mě fascinovalo jeho vyprávění o osudech jeho rodiny, o tom, jak si jeho předci svou modrou krev za totality pořádně „odpykali“. A že nebyli sami. Podobně postiženy byly další desítky či stovky bývalých aristokratů. Jednou mě napadlo, že když to tak zajímá mě, mohlo by to zajímat i televizní diváky. Že se o tom tématu moc neví ani nemluví. Že je tu možná velká informační mezera. A protože jsem režisérka a scenáristka dokumentů, rozhodla jsem se to napravit filmem.
František Kinský: S myšlenkou mě oslovila režisérka a scenáristka Alena Činčerová zhruba před deseti lety. Přišlo nám zajímavé zmapovat, jak po dvaceti letech od restitucí prosperuje správa rodových majetků aristokratických rodin. Jak dnes žijí restituenti i jejich potomci, zda se jim podařilo opravit zchátralá sídla a otevřít je veřejnosti.
Cyklus se mezi televizními diváky těší velké oblibě. Co jste si přáli, aby je na Modré krvi nejvíce oslovilo?
A.Č.: Doufala jsem, že diváci budou sdílet můj obdiv k osudům a statečnosti našich hrdinů s modrou krví. Bylo těžké najít ten správný recept. Ráda vařím, připadala jsem si, jako když vytvářím pokrm pro zámeckou hostinu. Nadávkovali jsme do každého dílu kus historie, trochu humoru, nějaké emoce, hodně obdivu a úcty k předkům a velkou porci lásky k naší zemi.
F.K.: Příběhy rodů, které byly a jsou v mnohých případech v historii naší země velmi významné. Ačkoli nikdo z jejich potomků na svůj mnohdy nelehký osud v době po roce 1948 nežehral, přece jen jsme si přáli pozměnit náhled na šlechtu z pohledu učebnicových výkladů v čase komunismu. Zároveň nám záleželo na tom, aby byl pořad přístupný, aby nebyl příliš strojený, aby vyprávění bylo přirozené. Některé diváky zajímá historie, jiné zase sídla jako tipy na výlety, další diváky zajímají respondenti coby osobnosti, které znají třeba i z míst, kde žijí.
V rámci natáčení jste navštívili nespočet zámků, pluli jste na ostrov nebo sjížděli po horských cestách. Jaké místo vám nejvíce utkvělo v paměti?
A.Č.: V praxi je to tak, že musíme spojit zahraniční lokace pro více dílů dohromady, pořádně je zahustit a natáčení spíše připomíná sprinterský závod než romantickou procházku. Ale konkrétně, řecký ostrov Patmos byl okouzlující stejně jako náš hostitel Alexander Schwarzenberg. Neuvěřitelně magické místo byl bývalý zámek Belcrediů v Montalto Pavese na severu Itálie. Tam jsem si znovu uvědomila, jak moc
miluju svou práci. Absolutně mi to vyrazilo dech. Nádhera. I u nás jsme natočili na stovky krásných objektů. Tady mě zas dojímá, když vidím to srovnání, jak z ruin, kterými se za totality stala mnohá aristokratická sídla, povstaly nádherné památky na dílo předků.
F.K.: Všude bylo krásně. Všude nás velice mile přijali i pohostili. Pro mě osobně byla zajímavá i místa, kde jsem intenzivně vnímal příbuzenské vazby s naší kosteleckou větví Kinských. Vybavovala se mi vyprávění mých rodičů, poznával jsem některé umělecké artefakty, které třeba jako dary putovaly z domu do domu. A samozřejmě třeba natáčení na ostrově Patmos bylo jakýmsi zavítáním do jiného světa. Stejně tak si navždy uchovám setkání s Janem Adamem II., vládnoucím knížetem Lichtenštejnska, při natáčení série druhé i setkání se členy panovnického rodu Habsburků v sérii třetí.
Po odvysílání třetí řady cyklu vyšla i dlouho očekávaná kniha Modrá krev. Na co se můžeme těšit? Zahrnuje kniha všechny natočené aristokratické rody?
A.Č.: Kniha Modrá krev zahrnuje všech osm rodů z první řady našeho cyklu. Zda a jak se to bude dále vyvíjet, nevím. To je v rukou Edice ČT a myslím, že i čtenářů. Budou-li mít zájem… V zásobě máme ještě dvě natočené řady, které v této knize nejsou. Ale nepředbíhejme.
B.J.K.: Můžete se těšit na osm rodů, jejichž příběhy byly odvysílány v první řadě seriálu Modrá krev. Snažily jsme se přidat i pár věcí, které se přímo do televizního seriálu nevešly, tak snad budou čtenáři spokojeni.
Kniha přináší mnoho historických faktů a zajímavostí. Z čeho jste při psaní vycházely?
A.Č.: Já jsem texty do knihy stavěla z jakéhosi polotovaru, ze svých scénářů, podle kterých jsme natáčeli. Při jejich psaní jsem měla mnoho zdrojů: odbornou, ba i populární literaturu, konzultace s odborníky i s příslušníky jednotlivých rodů. Internet je taky velký pomocník, ale na druhé straně bývá často zaplevelen bludy, je třeba všechno několikrát ověřovat. Do knihy jsem texty ještě obohacovala i o další výpovědi našich respondentů, které se do filmů nevešly.
B.J.K.: Při psaní jsem vycházela hlavně z práce, kterou odvedla již tvůrkyně scénářů paní Činčerová. A z rozhovorů, které se členy šlechtických rodů při natáčení vedla. Vzhledem k tomu, že několik z těchto lidí znám i osobně, bylo pro mě snazší jejich příběhy převyprávět.
Máte již na knihu ohlasy od čtenářů?
A.Č.: Kniha je velmi čerstvá záležitost, takže zatím tu je ohlasů jen pár a jsou radostné.
F.K.: Zájem o knihu je obrovský. Lidé se na ni ptali dávno předtím, než vůbec vyšla. Sám jsem knihu již desítkám lidí podepsal. U nás v Novém zámku v Kostelci nad Orlicí se na ni u pultu čekají fronty, zvláště když provádím zámeckou expozicí nebo vystupuji v nějakém z námi pořádaných pořadů. Lidé mě s žádostí o podpis knihy oslovují i při procházce v parku. Na ohlasy po přečtení knihy je, myslím, v tuto chvíli ještě příliš brzy. Ale věřím, že budou stejně pozitivní jako na původní seriál.
B.J.K.: Od čtenářů přímo ne, ale spousta lidí v mém okolí má o knihu velký zájem. Také se mě rovnou ptali, jestli je v plánu knižní vydání i z dalších řad seriálu.
V dokumentu i knize vystupují členové aristokratických rodů, kteří obětavě zachraňují svá sídla. Čím podle vás může být jejich přístup inspirativní?
A.Č.: Všichni by si měli vážit dědictví předků. Inspirativní je určitě fakt, že aristokraté zděděný majetek nepovažují za svůj vlastní. Je jim jen svěřený do opatrování a je povinností jej předat v co nejlepším stavu dalším generacím. Což byl obzvlášť obtížný a nevděčný úkol pro ty, co převzali rodový majetek zničený čtyřiceti lety totality.
F.K.: Inspirativní může být v jejich odhodlání, vůli, víře i v optimismu. V tom, že člověk při pohledu na ruinu nepodlehne beznaději a nevzdá se snu zachránit domov svých předků a vytvořit z něho krásné místo pro příští generace i pro veřejnost. Pustit se do takové obnovy zchátralé památky představuje nekonečné množství práce a starostí. Velkou část výdělků z podnikání pak investujete právě do obnovy rodového sídla na úkor svého pohodlí a třeba i na úkor vyššího životního standardu.
B.J.K.: Úcta k rodině. Snaha se co nejlépe starat o to, co mi bylo svěřeno. Smysl pro povinnost a vědomí, že nic není zadarmo. Nezaleknout se překážek. To jsem také vždy velmi obdivovala na svém dědečkovi, kterému bylo velmi zdevastované rodinné sídlo vráceno, když mu bylo osmdesát let. Nelekl se a pustil se do práce. Vůbec neváhal. Jeho pracovitost je pro mě dodnes velkou inspirací, ač si (bohužel) uvědomuji, že se mu nikdy v tomto směru nedokážu vyrovnat.
Historie. Kořeny. Domov. To jsou témata, která Modrá krev akcentuje. Prozradíte nám, kde se Vy osobně cítíte nejvíce doma?
A.Č.: Miluju cestování, zbožňuju vůni moře, ráda poznávám cizí země, nejen památky, místní život. Natočila jsem desítky cestopisů, jako byla například Cestománie, ale přesto, když jsem dlouho pryč, tak se mi stýská. Nejvíc doma se cítím tady. Miluju Prahu. Téměř každý den si užívám pohled na naše krásné město, třeba jen cestou domů v autě či tramvaji, když se mi otevře pohled na Hradčany. Nebo při procházce po Karlově mostě. To je dechberoucí. Toho se nemůžu nikdy dost nabažit.
F.K.: Domov je pro mě mimo jiné místo, kde žije moje rodina, moji blízcí. Ještě nedávno jsem říkával, že mám vlastně tři domovy. Prahu, kde jsem v Provaznické ulici jako kluk vyrůstal a trávil krásné roky mládí. Dobřichovice, kde jsem prožil velkou část života se svojí ženou a dětmi, a Kostelec nad Orlicí, kde trvale žiju od roku 2004, kdy jsem převzal správu majetku po svém otci Josefu Kinském. A dnes mohu říct, že moje doma je právě v Kostelci na zámku, kde má moje rodina hluboké kořeny. Cítím zde silné pouto k odkazu mých předků, úctu a obdiv. Tyto pocity se v člověku s přibývajícími léty intenzivně prohlubují.
B.J.K.: Já osobně se cítím doma v Praze na Smíchově, kde žiji se svou rodinou v činžovním domě, který postavil můj pra-pra-pradědeček z matčiny strany, takže i zde cítím jistou rodinnou tradici. Druhým domovem je pro mě samozřejmě i náš dům v Kostelci nad Orlicí, kde žijí mí rodiče a bratr s rodinou, za kterými tam moc rádi jezdíme.
Text: Kateřina Komárková
Foto: David Ployhar
A.Č.: Doufala jsem, že diváci budou sdílet můj obdiv k osudům a statečnosti našich hrdinů s modrou krví. Bylo těžké najít ten správný recept. Ráda vařím, připadala jsem si, jako když vytvářím pokrm pro zámeckou hostinu. Nadávkovali jsme do každého dílu kus historie, trochu humoru, nějaké emoce, hodně obdivu a úcty k předkům a velkou porci lásky k naší zemi.
F.K.: Příběhy rodů, které byly a jsou v mnohých případech v historii naší země velmi významné. Ačkoli nikdo z jejich potomků na svůj mnohdy nelehký osud v době po roce 1948 nežehral, přece jen jsme si přáli pozměnit náhled na šlechtu z pohledu učebnicových výkladů v čase komunismu. Zároveň nám záleželo na tom, aby byl pořad přístupný, aby nebyl příliš strojený, aby vyprávění bylo přirozené. Některé diváky zajímá historie, jiné zase sídla jako tipy na výlety, další diváky zajímají respondenti coby osobnosti, které znají třeba i z míst, kde žijí.
V rámci natáčení jste navštívili nespočet zámků, pluli jste na ostrov nebo sjížděli po horských cestách. Jaké místo vám nejvíce utkvělo v paměti?
A.Č.: V praxi je to tak, že musíme spojit zahraniční lokace pro více dílů dohromady, pořádně je zahustit a natáčení spíše připomíná sprinterský závod než romantickou procházku. Ale konkrétně, řecký ostrov Patmos byl okouzlující stejně jako náš hostitel Alexander Schwarzenberg. Neuvěřitelně magické místo byl bývalý zámek Belcrediů v Montalto Pavese na severu Itálie. Tam jsem si znovu uvědomila, jak moc
miluju svou práci. Absolutně mi to vyrazilo dech. Nádhera. I u nás jsme natočili na stovky krásných objektů. Tady mě zas dojímá, když vidím to srovnání, jak z ruin, kterými se za totality stala mnohá aristokratická sídla, povstaly nádherné památky na dílo předků.
F.K.: Všude bylo krásně. Všude nás velice mile přijali i pohostili. Pro mě osobně byla zajímavá i místa, kde jsem intenzivně vnímal příbuzenské vazby s naší kosteleckou větví Kinských. Vybavovala se mi vyprávění mých rodičů, poznával jsem některé umělecké artefakty, které třeba jako dary putovaly z domu do domu. A samozřejmě třeba natáčení na ostrově Patmos bylo jakýmsi zavítáním do jiného světa. Stejně tak si navždy uchovám setkání s Janem Adamem II., vládnoucím knížetem Lichtenštejnska, při natáčení série druhé i setkání se členy panovnického rodu Habsburků v sérii třetí.
Po odvysílání třetí řady cyklu vyšla i dlouho očekávaná kniha Modrá krev. Na co se můžeme těšit? Zahrnuje kniha všechny natočené aristokratické rody?
A.Č.: Kniha Modrá krev zahrnuje všech osm rodů z první řady našeho cyklu. Zda a jak se to bude dále vyvíjet, nevím. To je v rukou Edice ČT a myslím, že i čtenářů. Budou-li mít zájem… V zásobě máme ještě dvě natočené řady, které v této knize nejsou. Ale nepředbíhejme.
B.J.K.: Můžete se těšit na osm rodů, jejichž příběhy byly odvysílány v první řadě seriálu Modrá krev. Snažily jsme se přidat i pár věcí, které se přímo do televizního seriálu nevešly, tak snad budou čtenáři spokojeni.
Kniha přináší mnoho historických faktů a zajímavostí. Z čeho jste při psaní vycházely?
A.Č.: Já jsem texty do knihy stavěla z jakéhosi polotovaru, ze svých scénářů, podle kterých jsme natáčeli. Při jejich psaní jsem měla mnoho zdrojů: odbornou, ba i populární literaturu, konzultace s odborníky i s příslušníky jednotlivých rodů. Internet je taky velký pomocník, ale na druhé straně bývá často zaplevelen bludy, je třeba všechno několikrát ověřovat. Do knihy jsem texty ještě obohacovala i o další výpovědi našich respondentů, které se do filmů nevešly.
B.J.K.: Při psaní jsem vycházela hlavně z práce, kterou odvedla již tvůrkyně scénářů paní Činčerová. A z rozhovorů, které se členy šlechtických rodů při natáčení vedla. Vzhledem k tomu, že několik z těchto lidí znám i osobně, bylo pro mě snazší jejich příběhy převyprávět.
Máte již na knihu ohlasy od čtenářů?
A.Č.: Kniha je velmi čerstvá záležitost, takže zatím tu je ohlasů jen pár a jsou radostné.
F.K.: Zájem o knihu je obrovský. Lidé se na ni ptali dávno předtím, než vůbec vyšla. Sám jsem knihu již desítkám lidí podepsal. U nás v Novém zámku v Kostelci nad Orlicí se na ni u pultu čekají fronty, zvláště když provádím zámeckou expozicí nebo vystupuji v nějakém z námi pořádaných pořadů. Lidé mě s žádostí o podpis knihy oslovují i při procházce v parku. Na ohlasy po přečtení knihy je, myslím, v tuto chvíli ještě příliš brzy. Ale věřím, že budou stejně pozitivní jako na původní seriál.
B.J.K.: Od čtenářů přímo ne, ale spousta lidí v mém okolí má o knihu velký zájem. Také se mě rovnou ptali, jestli je v plánu knižní vydání i z dalších řad seriálu.
V dokumentu i knize vystupují členové aristokratických rodů, kteří obětavě zachraňují svá sídla. Čím podle vás může být jejich přístup inspirativní?
A.Č.: Všichni by si měli vážit dědictví předků. Inspirativní je určitě fakt, že aristokraté zděděný majetek nepovažují za svůj vlastní. Je jim jen svěřený do opatrování a je povinností jej předat v co nejlepším stavu dalším generacím. Což byl obzvlášť obtížný a nevděčný úkol pro ty, co převzali rodový majetek zničený čtyřiceti lety totality.
F.K.: Inspirativní může být v jejich odhodlání, vůli, víře i v optimismu. V tom, že člověk při pohledu na ruinu nepodlehne beznaději a nevzdá se snu zachránit domov svých předků a vytvořit z něho krásné místo pro příští generace i pro veřejnost. Pustit se do takové obnovy zchátralé památky představuje nekonečné množství práce a starostí. Velkou část výdělků z podnikání pak investujete právě do obnovy rodového sídla na úkor svého pohodlí a třeba i na úkor vyššího životního standardu.
B.J.K.: Úcta k rodině. Snaha se co nejlépe starat o to, co mi bylo svěřeno. Smysl pro povinnost a vědomí, že nic není zadarmo. Nezaleknout se překážek. To jsem také vždy velmi obdivovala na svém dědečkovi, kterému bylo velmi zdevastované rodinné sídlo vráceno, když mu bylo osmdesát let. Nelekl se a pustil se do práce. Vůbec neváhal. Jeho pracovitost je pro mě dodnes velkou inspirací, ač si (bohužel) uvědomuji, že se mu nikdy v tomto směru nedokážu vyrovnat.
Historie. Kořeny. Domov. To jsou témata, která Modrá krev akcentuje. Prozradíte nám, kde se Vy osobně cítíte nejvíce doma?
A.Č.: Miluju cestování, zbožňuju vůni moře, ráda poznávám cizí země, nejen památky, místní život. Natočila jsem desítky cestopisů, jako byla například Cestománie, ale přesto, když jsem dlouho pryč, tak se mi stýská. Nejvíc doma se cítím tady. Miluju Prahu. Téměř každý den si užívám pohled na naše krásné město, třeba jen cestou domů v autě či tramvaji, když se mi otevře pohled na Hradčany. Nebo při procházce po Karlově mostě. To je dechberoucí. Toho se nemůžu nikdy dost nabažit.
F.K.: Domov je pro mě mimo jiné místo, kde žije moje rodina, moji blízcí. Ještě nedávno jsem říkával, že mám vlastně tři domovy. Prahu, kde jsem v Provaznické ulici jako kluk vyrůstal a trávil krásné roky mládí. Dobřichovice, kde jsem prožil velkou část života se svojí ženou a dětmi, a Kostelec nad Orlicí, kde trvale žiju od roku 2004, kdy jsem převzal správu majetku po svém otci Josefu Kinském. A dnes mohu říct, že moje doma je právě v Kostelci na zámku, kde má moje rodina hluboké kořeny. Cítím zde silné pouto k odkazu mých předků, úctu a obdiv. Tyto pocity se v člověku s přibývajícími léty intenzivně prohlubují.
B.J.K.: Já osobně se cítím doma v Praze na Smíchově, kde žiji se svou rodinou v činžovním domě, který postavil můj pra-pra-pradědeček z matčiny strany, takže i zde cítím jistou rodinnou tradici. Druhým domovem je pro mě samozřejmě i náš dům v Kostelci nad Orlicí, kde žijí mí rodiče a bratr s rodinou, za kterými tam moc rádi jezdíme.
Text: Kateřina Komárková
Foto: David Ployhar
