Někdy mi dokonce jejich publikace nedají spát, případně, jako to bylo u této knihy v podobě rozhovoru vedeného Alešem Palánem s Miloslavem Nevrlým, mi oživila vzpomínky na dětství strávené s milovanými prarodiči. S nesmírnou láskou vzpomínám na barvitá povídání a dobrodružné výpravy zažité po boku dědečka, při kterých babi trnula hrůzou, co se nám při nich stane (v jejich očích šlo o obrovské nebezpečí), ale já si tyto momenty nesmírně užívala a nyní jsem za ně neskutečně vděčná.
Patřím ještě do generace, která nevyrostla na moderních technologiích, ale zábavu hledala tam venku, ať už sama či v přítomnosti party nerozlučných kamarádů. A to nejkrásnější, co mi mohl život přinést, byla možnost trávit prázdniny v malebné krajině Valašska, odkud moji prarodiče pocházejí. Cítím obrovskou pokoru k tomuto daru! Samozřejmě i dnes prožívám plno krásných věcí, ale už to není takové to bezstarostné období, kdy jsem měla hlavu někde vysoko v oblacích. Přeci jen, rodina, péče o domácnost, zaměstnání a plno dalších povinností někdy dospělého člověka dokáží zadupat tvrdě do země a často už pak nezbývá na to příjemné tolik času ani energie. A přesně takový pocit jsem měla i z vyprávění pana Nevrlého, jež ve skautu získal přezdívku „Náčelník“. Ač vyrůstal ve válečných letech, žádné hlubší poznamenání na duši to na něm nezanechalo, ba naopak, otevřeně hovoří o rodící se lásce k přírodě, která přicházela postupně, až přerostla v opravdovou slast.
Můj dědeček patřil mezi horaly. Od mala nás s mým starším bráškou brával na celodenní túry po valašské dechberoucí krajině a já si vybavuji dokonce i to, jak mu sedím na sedátku, které si zavěsil na svá záda. Tak obětavý byl. Moje malé nožičky by tenkrát tyto dlouhé pochody nezvládly. Jak jsem dospívala, rostla ve mně láska k přírodě, stejně jako tomu bylo u Náčelníka, ač on se zamiloval do prostředí Jizerských hor a Karpat. Pan Nevrlý již dříve sepsal několik knih týkajících se jeho toulek. Zaujalo mne, že po odsunu německého obyvatelstva po skončení druhé světové války byl v podstatě první, kdo znovu objevil zapadlá místa nejsevernějších českých hor. Tato skutečnost mě natolik nadchla, že se do jeho knih budu muset začíst.
V tomto knižním rozhovoru rekapituluje své cesty a prožitky, hovoří o víře, o práci v libereckém muzeu, o své rodině a přátelích, a to s notnou dávkou humoru, který mi mnohokrát vykouzlil úsměv na tváři. Při čtení na mne dýchala jeho nebývalá životní moudrost, kterou za svou dlouhou pouť získal a jde cítit, že ho elán neopouští ani po devadesátce. Autoři se vynasnažili knihu doplnit o dosud nepublikované fotografie z rodinného alba, jež vyprávění krásně doprovází.
Pokládám si otázku, jak dnešní mladé generaci, která visí na mobilních telefonech, tabletech a bůhví čem ještě, jejiž oblíbenou kratochvílí je bloudit po nákupních střediscích, vysvětlit, že není nic krásnějšího, než na sebe hodit batoh, doma nechat jak mobil, tak mapu a jen tak se toulat malebnou českou krajinou? Jak jim vysvětlit, že tomu pocitu, který při tom zažijí, se nevyrovná ani ten nejlépe hodnocený film promítaný na obrovském plátně v multikinech? Přála bych jim, aby se do této radostné knihy plné ohromných životních pravd začetli a aby je přivedla k touze po objevování přírodních krás, protože právě s přiblížením se k přírodě můžeme nejlépe pochopit, jak se k ní chovat, jak k ní přistupovat, jak ji chránit, a ne jen bezduše mluvit do prázdna o ekologických otázkách, kterým bez poznání její podstaty jen těžko porozumí…
Autor: Denisa Šimíčková