Jarmila Loukotková (* 14. dubna 1923 Praha, Československo - † 29. října 2007 Praha, ČR ) byla česká prozaička a překladatelka, byla dcerou amerikanisty, lingvisty a etnografa Čestmíra Loukotky. Ve svých románech čerpala z bohatých dějin antiky a středověku, o které jevila zájem už od studií na reálném gymnáziu v Praze. Po maturitě studovala francouzštinu na soukromé jazykové škole a pracovala jako úřednice na pražském magistrátu. V letech 1945–49 studovala estetiku a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, překládala a adaptovala divadelní texty, přispívala do různých periodik (Svobodné slovo, Květy,Vlasta aj.) a současně se věnovala literatuře. První soubor povídek pod názvem Jasmín vydala již v sedmnácti letech. Ve své nejlepší prozaické tvorbě se zabývala především historickými tématy – antikou a francouzskými dějinami 15. století. Její první historický román Není římského lidu vyšel v roce 1949, zanedlouho následovala dvojdílná freska Spartakus (1950) a Smrtí boj nekončí (1957). K jejím vrcholným dílům patří i romány Pro koho krev (1968), Pod maskou smích (1977),Navzdory básník zpívá (1957) nebo Bůh či ďábel (1957). Vydávala také povídky, vědecká pojednání i příběhy ze současnosti, např. Dar jitra prvního (1971) či Medúza (1973). Celkem napsala osmnáct knih a přeložila všechna díla francouzského básníka Villona. Jarmila Loukotková patří mezi nejlepší české autory historické prózy. Její knihy vycházejí k potěšení čtenářů znovu a znovu již po desetiletí.