Úryvek z knihy BIOMANŽELKA:
Říká se, že
řízení uklidňuje;
Mojmírovi dnes psychicky pomáhá
dokonce už jen
samotný pohled na palubní desku: ryzí
účelnost, přehlednost, každé tlačítko
má
jasně definovanou funkci. Tohle musel vymyslet chlap,
říká si. Po deseti letech života s Hedvikou
nevěří, že by palubní desky mohla navrhnout
ženská. Hedvika. Nebo Xenie. Nebo Lída. Hlavně mu
připadá skvělé, že všechna ta
elektronika funguje
pokaždé naprosto stejně - bez ohledu třeba na
lunární cyklus. Člověku to
dává
vzácný pocit jistoty,
ušklíbne se.
Představuje si, že by na fázích měsíce
byly
závislé například válce
motoru nebo
stěrače... Počítač ukazuje dojezdovou vzdálenost
čtyři
sta deset kilometrů, takže benzín mu vystačí až
do
Bratislavy. Nebo do Mnichova. Uvědomí si, že uvažuje, jako
kdyby
z nějakého důvodu měl natankovat. Což samozřejmě může. Může
jet
klidně do Říma. Nebo do Petrohradu. Když Sherwood Anderson
opustil rodinu, usadil se v Chicagu. Tolstoj se naopak daleko nedostal;
šel chudák pěšky, dokonce snad po
kolejích.
Gauguin na útěku před ženou skončil na Tahiti. Mohl by jet
do
Mnichova, nechat auto na letišti a odletět na Mauricius,
říká si. Současně se snaží přesvědčit
sám
sebe, že jede naštvaně, a tudíž riskantně, ale
dobře
ví, že pokud by se chtěl dotknout skutečného
nebezpečí, musel by o dost zrychlit. Vždycky byl a
bude Pan
Opatrný. Pan Odpovědný. Právě opustil
svou rodinu,
ale na stole v kuchyni nechal kreditku (přestože všichni
vědí, že nejpozději do týdne bude
zpátky). Po
výjezdu ze zatáčky si
pohrává s
myšlenkou (zcela nezávazně), jaké by
to bylo,
kdyby od Hedviky odešel navždy. Představuje si tu svobodu -
i tu
bolest. Vzpomíná na krach svého
prvního
manželství, na sklepní garsonku
paneláku v Krči.
Už ví, že by to dokázal. Už z té
desetimetrové věže jednou skočil. Ano, bolelo to, ale
zvládl to. Podruhé by navíc skočil
líp.