Michal Viewegh se vrátil do svých starých kolejí. Otázkou je, zda to považ
ovat za klad.
ovat za klad.Nový román nejúspěšnějšího českého spisovatele je na světě. Obálka dává tušit, že udělá radost zejména těm, kteří přečetli jeho úspěšný titul Biomanželka, neboť Biomanžel je jeho volným pokračováním. Oproti povídkovému souboru Zpátky ve hře zde autor ještě více přimyká ke svému tradičnímu autorskému (a autobiografickému) rukopisu plnému cynického sarkasmu a skvěle vypointovaných dialogů. Opět zvolil velmi originální vypravěčskou perspektivu, kdy je celý příběh interpretován očima stárnoucí feministky, která s rodinou hlavního hrdiny sdílí domácnost.
S charaktery postav to však autor kulantně řečeno přepískl. Zatímco hlavní hrdina je přes všechno své donchuanství líčen jako opuštěný chudák, který se statečně pere se svým osudem, vypravěčka je vykreslena coby zakomplexovaná mrcha, kterou neštěstí pana spisovatele vyloženě těší a přeje mu jen smrt. Typickou scénou je například přesvědčení vypravěčky, že autor si svou klinickou smrt naplánoval schválně tak, aby byla mediálně poutavá. Takto extrémně pojaté charaktery ve svém důsledku nakonec nepůsobí komicky, nýbrž spíše křečovitě, a to i přesto, že autor vycházel ze svého autentického prožitku. Z knihy je zkrátka příliš cítit autorova zášť vůči těm, kteří mu v osudových chvílích jeho života nepomohli a z románu se tak místy stává spíše než kvalitní beletristická záležitost prostředek k vyřizování účtů. A zatímco v Biomanželce čtenář s vypravěčkou sympatizoval, v Biomanželovi leze její permanentní škodolibost spíše na nervy.
Naopak velké plus celého románu je jeho poutavost a svižnost. Prasklá aorta, hospitalizace, rozvod, pokus o alternativní léčbu. Nakonec i určitý náznak usmíření. Čtenář si opět může užít ostré slovní přestřelky mezi stále ještě racionalistickým spisovatelem a esoterickou dulou jeho ženy, ta však často mívá argumentačně navrch. Střet světonázorů obou hlavních postav nakonec dospěje k zajímavému oboustrannému kompromisu.
Biomanžel je zdařilý román. K dobru můžeme autorovi přičíst fakt, že psal bez příkras, přímočaře, upřímně. Snažil se vypsat ze svého zklamání a deziluze a v tomto ohledu je dílo autentické. Kvalitativní vzestup je kniha od knihy evidentní a lze předpokládat, že Vieweghovo další dílo bude opět o něco lepší.
Hodnocení: 75%
Autor: Filip Šimeček
