Český spisovatel, novinář, moderátor, pedagog, popularizátor společenské etikety, bývalý tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla Ladislav Špaček pohovořil na besedě v Domě knihy nejen o své nejnovější knize.Obrazová etiketa je opravdu má poslední kniha, zatím poslední, ale připravuju i další. Je to kniha zvláštní, uvědomil jsem si, že žijeme v obrazovém věku. Dnes již miliardy lidí na světě neusedají ke knihám, aby si večer četli, ale usedají k televizním obrazovkám. Neustále nás provází ten obrazový svět. Řekl jsem si, co takhle etiketa, která by byla formou obrazů? Tak, aby lidé nemuseli číst ty tlusté spisy. Aby se na to koukli a bylo jim to hned jasné. Je spousta témat, která jsou obrazově srozumitelnější než texty. Například oblečení, vázání uzlů na kravatách. Najdeme si zde dokonce i, jak se ty uzly vážou, protože každý muž musí umět uvázat alespoň dva kravatové uzly.
Každopádně u toho oblékání bych se zastavil. Mám takový pocit, že ten trend se uvolňuje a na slavnostnější příležitosti již není nutno nosit kravatu. Máte i vy takový pocit?
Mně nevadí, že se tan trend ležérnosti stále prohlubuje. Je v pořádku, že můžeme jít někam bez kravaty, že nemusíme mít nějaké noblesní oblečení. Ale co je důležité a co mě štve na tomto trendu je, že jsme se odnaučili tomu, co pro naše předky bylo samozřejmé. A to rozlišovat různé žánry situace. Můj dědeček se oblékal jinak, když šel ráno do práce, když šel odpoledne do restaurace, když šli v neděli na procházku. Uměli rozlišovat různé žánry a různá prostředí. To již dnes moc není a to je ta chyba, to je ten nedostatek. Ležérní oblečení nevadí, ale musíme vědět kdy ho na sebe obléci.
Vy se v etiketě zabýváte třeba také spodním prádlem. Je důležité, co mám pod kalhotami třeba na udílení státních vyznamenání?
Všimli jste si, že se dnes chodí pro státní vyznamenání v teplákové bundě? Když jsme se bavili o té ležérnosti, já si neumím představit větší důkaz pohrdání společenským oděvem, než jaké prokázal Robert Sedláček, který si šel pro státní vyznamenání v teplákové bundě. Nicméně protokol měl několik hodin na to, aby sedláčka poslal domů nebo mu půjčil sako. Nechali ho tam a vrchol byl, že prezident mu to vyznamenání na tu teplákovou bundu připnul. Kam jsem se to vydal. Co to je za svět? Jinak prádlo je samozřejmě důležitou součástí oblečení a myslím si, že je správné, že je v knize kapitolka, jak by mělo vypadat prádlo u žen i u mužů.
Chtěl bych se položit otázku feministek. Mnoho žen si nepřeje, aby jí muž přidržel dveře, protože si je dokážou otevřít stejně dobře. Co si o tom myslíte?
Je to trend, který přišel ze zámoří. My v Evropě jsme potomci klasické etikety, kterou založil Ludvík XIV. Zavedl pravidla chování u dvora, pravidla zasedacího pořádku, užívání kravaty, používání vidličky. Ale v Americe dnes můžete vidět na letišti ženu, která vláčí kufr a vedle ní jde její muž, který čte noviny. A tyto Američanky začaly produkovat svou nezávislost i do etikety, což je škoda. Ty Američanky si asi myslí, že si ženy v Evropě nechávají otevřít dveře, protože to asi neumějí. Moje žena si umí otevřít dveře. Když jdeme spolu, dveře jí otevřu. Když je sama, tak si je otevře sama. Evropanky to umějí, ale využívají těch tradic.
Nyní bych poprosil o instruktáž, jak se otvírá sekt.
Tak především je důležitá číše. Číše je to neušlechtilejší, co na tom stole po celou dobu spočívá. Proto nikdy neuchopíme číši za tělo, zanechali bychom na ni otisky, oteplovali bychom nápoj. Když se napijeme a vzdalujeme číši ústům, pohled musí patřit okraji sklenice. Dbáme o čistotu sklenic. Při otevírání musíme nejprve odtrhnout pojistku a tu patronu odložíme. Uchopíme láhev za etiketu a musíme dostat korek z láhve ven. Láhev nakloníme pod úhlem 45°, to je ten fígl. Když naléváme víno, nesmíme se dotknout hrdlem láhve okraje sklenice. Z výšky naléváme víno do číše, nikdy ne do plné číše, aby byl prostor pro vůni.
Nedávno zavlály nad Pražským hradem rudé trenýrky. Je to legitimní protest? Jaký je váš osobní názor?
Já je považuji za partu lidí, kteří na sebe chtěli upozornit. Nemyslím si, že je to dobrá forma protestu. To, co provedla to partička, nemá nic společného s Milošem Zemanem. Zrovna na Pražském hradě bych si takovou legrácku odpustil.
Co si myslíte ohledně placení v restauraci? Mnoho žen nechce nechat muže platit. Jak to vyřešit z hlediska etikety?
Máte do značné míry pravdu. Nikdy se mi nestalo, že by někdy platila žena. Záleží také, kde jdeme a kdo jsme. Například studenti, kteří nemají svůj příjem.
Velkým hitem se stala kniha Dědečku, vyprávěj. Plánujete třetí díl, když byly ty dva předchozí tak úspěšné?
Jednoho dne mi došlo, že čím dříve začneme s tou etiketou u dětí, tím lépe. Ale nevěděl jsem jak na to. Pro autora je vždy těžké přijít na to, jak se zmocnit toho tématu. Až když se mi narodila vnučka Viktorka, uvědomil jsem si, že už to mám v podstatě napsané, že to mám v hlavě. Vše co jsem jí vyprávěl, stačilo napsat a bylo hotovo. Tak jsem si jednoho dne sedl a napsal jsem knihu Dědečku, vyprávěj. Hlavní hrdinkou knihy je moje vnučka Viktorka a dědeček jí vypráví spoustu příběhu. Kniha vyšla v roce 2012, byla úspěšná a napsal jsem druhý díl Dědečku, ještě vyprávěj.
Besedu moderoval: Filip Šimeček
