Těch je ještě spousta. Já myslím, že na obálce knihy je jich 33, já si tím nejsem jistá, ale myslím, že to je pravda. Na té motorce teda. Bez motorky jsem asi byla ve více zemích.
To je právě zajímavá otázka hned na začátek. Většina cestovatelů byla v Ekvádoru, na Haiti a v nejrůznějších zemích, které možná ani pořádně neznám názvem. Ale paradoxně třeba nebyli ani pořádně v Českém ráji. Takže vy třeba Evropu máte taky procestovanou anebo to je něco tak fádního, že vás to ani neláká? Spíš opravdu ta exotika?
Já jsem Evropou začala. Začala jsem jezdit na motorce a vlastně jsem ani nezačala proto, že bych chtěla cestovat. O cestování jsem nevěděla vůbec nic. A vlastně jsem s tou motorkou vyrazila nejdříve za hranice, do Rakouska, potom do Rumunska a pořád jsem chtěla jezdit dál a dál. A najednou jsem si řekla, že pojedu do Španělska. Tak jsem si otevřela google mapy a říkám si: Španělsko, vedou tam cesty. Bylo mi 19 a to mi tak nějak stačilo, vedou tam cesty, a to je vše. Já jsem tehdy fakt jako o té zemi vůbec nic nevěděla a ani mě to moc nezajímalo. Já jsem se fakt chtěla projíždět na motorce. A hrozně jsem k sobě sháněla nějakého parťáka, abych nejela sama, jenže to vždycky všichni odvolali že nemůžou. Že je nepustí manželka, nebo že jim umřel papoušek. Tak jsem v tom zůstala sama a říkala jsem si, že to zkusím a když mě to nebude bavit, tak to otočím. A vyrazila jsem. Chtěla jsem to otočit už teda v Rakousku, ale dojela jsem až do Španělska. Takže tu Evropu trošku projetou mám. Pak jsem jela ještě do Skandinávie.
Chtěl jsem se zeptat na váhu motorky. Ty jezdíš spíš na takovém skútru ne?
No, jižní Ameriku jsem jela na malinkém skútru. Mělo to 3 kW, asi jako zahradní sekačka. Jelo to asi 60 km/h.
To vysvětluje, že jsi jižní Ameriku projížděla rok.
No, 10 měsíců. Ale kupodivu to nebyl ten důvod. Předchozí cesty jsem jela na trochu větších motorkách. Tohle vzniklo tak, že jsem vždycky ty větší motorky začala nabalovat a jak jsem na ně dávala kufry, tak to bylo tak hrozně těžké, že vlastně pořádný chlap by měl co dělat, aby s tím pohnul. A tak jsem vždycky tak smutně koukala do garáže na toho svého malého skútříka a říkala jsem si, že to je škoda, že nemůžu jet jen na tom, že by to byla taková pohoda. Když to spadne, zvednu to jednou rukou. Je to hrozná pohoda, neřeším, kde to zaparkuju, ale vždycky jsem to zavrhla s tím, že to nejde, že to je moc pomalé. Ale pak jsem jela na cestu s těmi žlutými trabanty a my jsme jeli strašně dlouho a strašně pomalu, že jsem si říkala, že pomaleji už to snad ani nejde.
Takže lepší skútr než trabant?
No, jo. Já jsem si říkala, že to už pomalejší být nemůže a ukázalo se, že může.
Jak se žilo 10 měsíců v jižní Americe se dvěma páry ponožek, jedním tričkem a třemi kalhotkami?
No, on si na to člověk docela zvykne. Kalhotek jsem měla víc, ale trička celkem sedí. To se tak nějak jako přepírá, a tak nějak si člověk zvykne, že prostě smrdí.
Tvou poslední cestou byla jižní Amerika a z té je kniha, která vyjde 4. června. Jmenuje se Dominika na cestě jižní Amerikou. Jedna kniha už ti vyšla. Ta je o čem?
To byla právě ta první Evropa Španělsko, Portugalsko, Skandinávie. Kdy jsem nevěděla, jak se co dělá, jak se staví stan a tak. Musela jsem si ho stavět dopředu v obýváku, abych tam nevypadala jako blbec.
Takže to byla knížečka, kdy vyjela malá holka, která nevěděla, jak se tankuje někde za hranicemi, nevěděla nic. Teď už je to trošku jiné, ale taky to bude docela zajímavé.
Asi už jste pochopili, že Dominika není žádné rozmazlené děvče, žádná fiflena. Jezdí sama, smrdí, pere si trička. Sama si na to vydělává. Tím se dostáváme k rodičům. Co na to říká tatínek? Tomu nevadí, že mu jeho holčička na 10 měsíců odjíždí do země, do které i on sám se prý bál a nikdy tam nejel?
On nevěděl, že tam budu 10 měsíců, protože ta cesta měla trvat 3 měsíce. Teď už si na to zvykl. Občas mi pošle smsku, jestli žiju, já odepíšu, že jo a je to vyřešeno.
Cesta do jižní Ameriky plánovaná na 3 měsíce, najednou vyšla na 10 měsíců, jak to děláš v práci? Co jsi vlastně vystudovala?
Já jsem strojař, vystudovala jsem strojní inženýrství. Ale protože jsem se nestihla vrátit včas, tak jsem jenom bakalář. Nestihla jsem dostudovat. Ale myslím si, že je to dobře, protože bych byla fakt hrozný strojař. Začala jsem to s tím, že mě to strašně baví, ale nemám na to talent.
Dá se z toho teda dešifrovat, že uvažuješ o kariéře cestovatelky na celý život?
Já o tom neuvažuju. Vždycky jsem měla naplánovaný život na 3 roky dopředu a najedou to nemám a dělám jenom ty přednášky. Píšu knížky a baví mě to, doufám, že to baví i lidi. Je to taková nejistota, ale je hezké živit se něčím, co mě fakt baví a co mě naplňuje.
Pojďme si říct, jak začala jižní Amerika. Kde začala, kolikátého a kdy, jak se tam dostala motorka, jak se tam dostala Dominika...
Někdy na konci července předminulého roku. Přiletěla jsem do Columbie a měla jsem v plánu přejet jižní Ameriku přes Ekvádor, Peru, Bolívii, Argentinu, Paraguay a potom jsem udělala odbočku přes Brazílii, až jsem se dostála do té vysněné, cílové Uruguaye.
Ten plán byl jasný?
Cíl byl jasný, ale měnila jsem to podle aktuálních podmínek. Kde byly vysoké hory, kde byly nižší, aby se to dalo přejet. Abych někde dojela a nezůstala někde v pustině, protože jsem se tam bála sama. Motorku jsem tam nechala poslat letadlem, zpátky lodí. Stejně mi ale měsíc trvalo, než jsem ji dostala z celníků v Bogotě.
Abyste pochopili, že opravdu tohle cestování není All inclusive hotel s ležením na pláži. Řekni, co se ti stalo v první zemi.
Columbie nezačala úplně nejlíp. Týden, co jsem tam byla, tak mě přepadli a ukradli mi foťák. Objevil se týpek s nožem a vzal si foťák z mého krku. Já jsem se nebránila a jsem ráda, protože jak jsem pak zjistila, jak to tam funguje, tak jsem ráda. Oni to tam berou trošku jinak. Stalo se to za bílého dne, všichni se na to koukali a nikdo mi nepomohl. Pak jsem zjistila proč. Tam mají přísloví, které znamená něco jako „nedat příležitost“. Když dáte příležitost, tak je to vaše chyba.
Takže to bylo první přepadení, kde jsi ani nevyjednávala, odevzdala jsi foťák a pokračovala jsi bez něj. Měla jsi aspoň telefon s foťákem?
Naštěstí mě sponzorovala Foto škoda, kteří mi dali moji první zrcadlovku. A oni byli tak hodní a poslali mi ztracené tělo a další objektiv. Já jsem měla na zádech batoh plný objektivů, což ten daný nevěděl. Kdyby mi ukradl ještě tohle, tak má daleko víc. Naštěstí ty 4 další objektivy mi zůstaly, takže ta škoda nebyla tak šílená.
Ale to přepadení musí být šok. Pro holku, ještě samotnou v cizí zemi.
Já jsem tam stála úplně vytřepaná, nevěděla jsem co. Pak mi tam donesli nějakou zahradní židli a já jsem si na ni sedla a třepala se dál. Pak přijela policie, ale ti mi moc nepomohli. Policajti mě tam balili. Jednoho jsem se nemohla dva měsíce zbavit. Vzal si můj telefon, prozvonil se a pořád mi pak volal. Nakonec jsem si ho zablokovala.
Tak to bylo přepadení v Columbii. Následoval další pěkný zážitek v další pěkné zemi...
Pak jsem se rozjela a přes tu Columbii, to bylo super. Pokračovala jsem do Ekvádoru a tam to bylo všechno v pohodě, dokud se mi nezačala kazit motorka. Ona najednou jela jenom 40 km/h i z kopce, což už bylo divné. Musela jsem do servisu a trvalo to měsíc a půl, než to opravili a mohla jsem pokračovat dál. Nebylo to vůbec příjemné, protože jsem byla v Guayaquil, což je největší Ekvádorské město, přístavní město, kde nejsou zvyklí na turisty. Je to taková malá Columbie v Ekvádoru, takže byť ten Ekvádor je daleko bezpečnější, tak ten Guayaquil není úplně nejlepší.
Jaké jsou náklady takové cesty?
Nevím, vždycky jsem koukala na účet a chtělo se mi brečet. Byla jsem tam 300 dní, každý den jsem byla někde ubytovaná a někde jsem jedla, takže to bylo v řádech statisíců. Ale neměla jsem doposud odvahu to spočítat.
V jižní Americe je draho?
Je tam docela draho. Třeba v Argentině jsou třikrát vyšší ceny. Když jsem přijela zpátky, tak se mi chtělo brečet, jak je to tady levné. Spousta lidí si řekne, že to mají k poměru k platům, ale tak to není. Oni ty platy mají velice podobné. Třeba Ekvádor, kde se platí dolarem, tak tam průměrný plat je na podobné úrovni jako u nás a mají tam na naše poměry strašně draho. Úplně obyčejné věci, i třeba banány, které jim rostou všude kolem po plantážích, tak jsou dražší než u nás. To si pak člověk uvědomí, jak my se máme strašně dobře. Jediná země, která byla malinko levnější než ČR, byla Paraguay, ale je to taky druhá nejchudší země jižní Ameriky. A taky není ve všem levná. Ale i ta Bolívie, která je extrémně chudá, tak je drahá.
Dostáváme se k zážitkům z dalších zemí. Když jsi popisovala ty země, tak co třeba Venezuela? Na jaké úrovni je? Vím, že média ji popisují jako naprosto zdevastovanou zemi místní vládou. Což je dost unikátní, protože Venezuela je ropná velmoc, je tam ropy víc, než v Rusku. A přitom jsi říkala, že nemají ani léky.
No, je na tom hodně špatně. Proto jsem tam nejela. Myslím si, že tam ani cizince nepustí. Potkala jsem pár Venezuelanů po cestě a říkali, že nemají léky, nemají často ani elektřinu v nemocnicích.
Když cestuješ, tak jezdíš po postranních uličkách, protože chceš vidět ten běžný život?
V jižní Americe je většinou jedna cesta jedním směrem. Takže na dálnici jsem nenarazila. Jediná výjimka byla, jak jsem přijížděla do Peru. Tam byla jediná pasáž, kam se nemohlo s motorkou, ale mně se chtělo hrozně čůrat, tak jsem tam vjela a naháněli mě tam policajti, ať vyjedu pryč, ale já jsem nemohla, protože se mi chtělo hrozně na záchod. A nakonec mě nechali.
Pokračujeme do další země, kde jsi skončila v nemocnici...
V nemocnici jsem byla dvakrát. V Ekvádoru jsem byla u zubaře. A měla jsem zánět močových cest a měla jsem spoustu léků, ale nezabíralo to, tak jsem šla pro antibiotika, tam vám je normálně prodají bez předpisu. Už mi bylo fakt zle, tak jsem si ten prášek dala, ale začala jsem mít hnusné vedlejší účinky. Přestala jsem cítit ruce, nohy a začala jsem otékat. Nemohla jsem artikulovat, tak jsem jela do nemocnice na pohotovost. Tam se na mě podívat doktor a říkal, že to mám nechat být, že to za 6 hodin přejde. Přešlo to, ale asi až za 12 h. Dovezla jsem si právě ukázku z tohohle zážitku, můžu ji přečíst?
Odehrává se to v nemocnici v Bolívii.Konečně mě zavolají k doktorovi. Ordinace má svá nejlepší léta za sebou, ale doktor je krásný a mladý. Asi nejhezčí Bolivijec, kterého jsem kdy viděla. Sakra, co to je s těmi hezkými doktory. Když si pak na vyšetření musím sundat košili a dojde mi, že jsem si nevzala podprsenku, začnu si hodně uvědomovat každý kousek svého těla. Svá bílá, neopálená prsa, svoje břicho a zastydím se. Ohmatává mi břicho a občas sice zasyčím, ale myslím si, že mi už není až tak moc špatně. Myslím, že dostanu antibiotika a budu hned zdravá. Doktor dokončí prohlídku a posílá mě na testy. Celá rudá řeknu, že potřebuju ještě na záchod. Běžím na záchod, míjím vykulený pohled vyčkávajícího taxikáře a vylezu hned zase ven. Na záchodě není ani papír, ani mýdlo. Snažím se obojí vymámit ze sestry, ale za boha si nemůžu vzpomenout, jak se řekne mýdlo.“Chamon“? Zkouším to na ni s výrazem pro šunku. Když už vypadá zděšeně, s otázkou v očích, k čemu bych asi teď potřebovala šunku, dojde mi to. „Chapon“ vykřiknu. Když o něco později koukám na výsledky testů všech možných tekutin, nedozvím se nic. Jen, že je to infekce. Doktor ale neví ani zda je bakteriální nebo virová. Se slovy o možné salmonelóze se dá do psaní receptu na antibiotika spolu s imodiem a dalšími spíše škodlivými léky. „Nejlepší by bylo tady zůstat přes noc na infuzi, můžu vám napsat tabletky, ale to potrvá dlouho, než zaberou, a už teď jste dehydrovaná, bude vám strašně zle a stejně večer přijdete.“ říká mi se vší vážností. „Ne, ne, ne, ne, ne“, okamžitě odmítám kapačku i noc v nemocnici a vystartuju z ordinace tak rychle, že být komiksová postava tak je za mnou oblak prachu. V hotelu do sebe hodím antibiotika a hydratační nápoj a jelikož doktor vyjmenoval odvážný seznam věcí, co můžu jíst, poprosím aspoň o trochu čisté rýže. Mám hrozný hlad. Snažím se hodně pít a spát, ale nejde mi to, cítím se čím dál hůř. Musím to vydržet. Ani po několika hodinách se to nelepší. Právě naopak. Mám pocit, že se zblázním. Zoufale chci pocítit alespoň nějakou úlevu. Tu a tam mi vyhrknou slzy a když padne tma, jsem na cestě do nemocnice. „Já jsem vám to říkal,“ vidím ve výrazu lékaře ještě o něco dřív, než to opravdu řekne. Sestra v huňaté fialové mikině mě odvede o dvě patra výš. Trošku zpanikařím. To budu takhle dlouho od jediných lidí bydlet v prázdné budově? S každým dalším patrem to vypadá ještě o něco depresivněji. Hnědá barva postupně vymizí a chodby vypadají jako by je už léta nikdo nepoužíval. Pokoje se děsím. Tohle prostě nedám, běží mi hlavou. Ale je mi tak zle, že vycouvat teď nepřichází v úvahu. Budova je to celkem malá, ale na krátké chodbě je asi pět malých pokojíčků. Mineme dva a sestra zabočí do toho třetího. Zatímco já zůstanu stát na chodbě. Na pobídnutí sestry se nadechnu a opatrně vstoupím. Má to tu podivný, štiplavě pomerančový pach. Ale jinak to nevypadá hůř než zdejší levná ubytovna. Na jednoduchém lůžku je zelné nemocniční prostěradlo, přes které je přehozená deka s tygrem. Zastesknu si po pořádné peřině, kam bych se zachumlala, ale peřiny v jižní Americe prostě nejsou. Jsou tu jenom kousavé deky a zrovna teď je tu chlupatá deka s tygrem. Na stolku vedle postele je přichystaný toaletní papír a dvoulitrová láhev vody. Převléknu si kalhoty a vlezu si pod tygra. Nad čelem postele si všimnu lampičky a tlačítka pro přivolání pomoci. Sestra začne chystat roztoky s antibiotiky a čímsi co mě má zbavit dehydratace. Vybalí jehlu a cvičí mi s úplně studenou bílou rukou. Když to nepomůže, začne mi do ruky rychle bouchat, ale žíla ne, a ne se pořádně objevit. Jsem studená troska. Bouchá, bouchá, až to fakt dost bolí a když přestane zaraduju se, že se konečně podařilo. Ale místo toho jen obejde postel a začne bouchat do druhé ruky. Připadá mi to jako další z mých divných snů. Řekla bych, že se musím každou chvíli probudit. Ale ne, prostě ležím pod tygrem a sestra mě bouchá a bouchá. Bolí to a bolí. Zdá se mi, že ruka vypadá pořád stejně, přesto do ni sestra zajede jehlou. Ach bože, nesnáším to. Mám pocit, že to trvá věčnost. Zavírám trochu slzící oči a nedaří se mi myslet na nic jiného. Otevřu oči a prohlížím si jehlu zabodnutou pod kůží a hadičku, kterou se mi sestra snaží přilepit k ruce. Všechno je ale na levé ruce, zatímco samotný stojan s kapačkou je po mé pravici. Připadám si jako přivázaná. Hypnotizuji kapací kapky a každou chvíli mi přijde, že kapou buď příliš rychle nebo příliš pomalu. Konečně na pokoj dorazí i doktor. Všechno zkontroluje, nalije vodu do plastového kelímku a podá mi ji. „Teď už vám bude dobře,“ řekne mi přesvědčeně a odejde. Snažím se tomu uvěřit, vnutit si, že už mi bude jenom lépe a přečkám to. Sotva si ale pořádně lehnu, začne se mi motat hlava a udělá se mi strašně zle. Zase si proto sednu a pokouším se to rozdýchat. Je mi hrozně nepohodlně, chce se mi spát a zároveň běžet pryč. Sedím na posteli v tureckém sedu a myslím na to, že když se něco nestane, tak zešílím. V další sekundě už se stačím jen krátce nadechnout a pak se to ze mě začne valit. Na poslední chvíli se posunu co nejvíce k okraji postele, ale je to vlastně celkem fuk. Pozvracím úplně všechno. A nechce to přestat. Vrhám na podlahu jednu dávku za druhou, až žasnu, kolik se toho do mě vleze. Celé to trvá strašně dlouho. Vypadá to, jako by to nikdy nemělo přestat. Pozvracím si boty, které jsem tak pracně čistila od soli, pozvracím stůl, celou podlahu a pozvracím tygra. Když to konečně přestane, podívám se na tu spoušť a zastydím se. Nejradši bych to celé uklidila sama, aby to nikdo neviděl, ale nemám na to sílu. Je mi pořád zle a necítím žádnou zvláštní úlevu, jen únavu. Když se znovu zadívám na kousky té rýže a vzápětí si uvědomím ten smrad z toho nově poblitého pokoje, nezbývá než zmáčknout tlačítko k přivolání pomoci. Můj pokoj se v intervalech rozpípá a já se cítím jak provinilé štěně, co se zrovna počůralo. Do pokoje přispěchá sestra s doktorem a chtějí se zeptat, co se stalo, ale hned jak uvidí poblitého tygra s celým okolím, vyrazí setra pro nové povlečení a na doktorově tváři se objeví ustaraný zamračený výraz jako by to nečekal a bylo to něco prudce nenormálního. Nechápavě pokrčí rameny, chopí se hadry a kýblu a začne zvratky vytírat. Zajímalo by mě, jestli i u nás doktoři vytírají zvratky. Znovu se začnou ujišťovat, co jsem jedla a já opakuju, že jen čistou rýži. Je celý nešťastný a úsměv na tváři mu nevykouzlí kupodivu ani to, když mu na nově vytřenou podlahu nabliju znova. O pár hodin a pár šavlí později ležím vyčerpaná a cítím se osaměleji než kdy jindy. Vyčerpávám poslední mobilní data a volám Danovi. Je kvůli mně vzhůru do noci. Už skoro nevnímám. Mám jen strach a potřebuju si povídat s někým u koho nehrozí záměna šunky s mýdlem. Snaží se mě uklidnit a buď to pomůže nebo jsem tak moc zničená, že nakonec usnu a vzbudí mě až ráno sestra, když mi dává do kapačky další dávku antibiotik. Po pokoji se valí spousta světla, což mi přidá na pozitivní náladě. Už mi ani není tak moc špatně, uvědomím si, když se vrhám s celým stojanem a kapačkou na záchod. Ach jo, zase tu není mýdlo. O pár hodin později už sbalená a převlečená upírám unavený pohled na účet, který mi právě předložili. „To je přece strašně moc,“ namítnu. „Pojišťovna vám to přece zaplatí,“ odpoví lékárnice s naprostou samozřejmostí. Naštvaně se uchechtnu, nemůžu tomu uvěřit, turismus jako byznys dotažený do dokonalosti. Vezmou částku, kterou by naúčtovali místnímu a několikrát ji znásobí, protože si jsou si skálopevně jistí, že turisti jsou bohatí a jejich pojišťovna to proplatí. Z mého účtu za jednu noc a pár léků zmizela suma v přepočtu asi 17 000 Kč. Platit lze pouze v hotovosti. Geniální.
To byla kapitola Pozvracený tygr. Je to pěkné čtení. Myslím, že docela takticky zvolená ukázka. To byla jediná pozvracená kapitola v celé knize?
Ještě jednou tam myslím zvracím, ale není to tak barvité.
Myslíš si, že jsou lidé v jižní Americe šťastní?
Třeba v Columbii, Ekvádoru, Peru, Bolívii tam jsou lidi, kteří vypadají ze začátku permanentně nasraní. Ale fakt jako vypadali, že mě chtěli zabít a já jsem si říkala, jestli je to tím, že jsem turista. Ale pak jsem začala potkávat zvláštní cedule a tam je napsáno – jsem tvůj přítel ale nevěřím ti. Nebo - nejsem tvůj přítel, ale zítra už budu. Takže oni mají takovou ultra nedůvěru a jsou na to docela pyšní.
A ty jsi šťastná? Protože cestování člověka šťastným dělá.
Na těch cestách celkem jo, spíše je velký šok vrátit se tady do Česka. Když je člověk někde 10 měsíců, tak si na to fakt zvykne. A pak se tady vrátí a je to tady divné. Já jsem třeba měsíc měla depresi.
Ale kdybychom to měli uzavřít, cestování tě dělá šťastnou. A kam teď?
Teď jsem se začala učit japonsky a chtěla bych do Asie.
