Veronika Forejtová se v průběhu své herecké kariéry setkala s desítkami rolí. Její kniha je malým ohlédnutím za divadelní kariérou, vzpomínkou na lidi, se kterými spolupracovala, i zamyšlením nad hereckou profesí a životem. Hostem besedy byla autorka knihy Alena Miková.
Ze začátku nebylo vůbec jisté, zda kniha přijde na svět nebo ne. Nicméně redaktorka Alena Miková, která knihu připravila k vydání, potvrdila ono přísloví: Kapka, je-li vytrvalá, nahlodá i kámen. Veronika Forejtová nakonec souhlasila a po více jak roce a půl se knihu podařilo dokončit. Veronika Forejtová je již více než čtvrtstoletí spojena se scénou Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, předtím ale vystřídala několik dalších divadel, zatímco před kamerou se objevuje spíše jen výjimečně. Pochází z Ústí nad Labem a od dětství se věnovala baletu, po maturitě na gymnáziu sice zamířila na Univerzitu Karlovu, kde začala studovat dějiny umění, školu ale nedokončila. Od roku 1990 je Veronika Forejtová v angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Za svůj výkon ve hře Piknik byla nominována na Cenu Thálie, nejnověji zazářila v představení Pozvání na zámek (2013). Mimo jiné působí jako jazyková poradkyně u ostravské opery. Před filmovou kameru se dostala poprvé až v ostravském angažmá, poměrně velkou příležitost dostala jako Göblová v komedii KONTO SEPARATO (1996), naopak v pohádkově laděném filmu CÍSAŘ A TAMBOR (1998) se mihla jen v menší roli komorné. Zatím naposledy ji kamera zachytila jako věštkyni v televizním filmu NESPAVOST (2009), natočeném opět v Ostravě.
Jak vznikl nápad, aby kniha vyšla a jak dlouho jste musela paní Veroniku přemlouvat, aby vůbec mohla kniha vyjít?
Alena Miková: Kniha vznikla ze dvou důvodů. Přemýšlela jsem, co bych vymyslela, aby mě to bavilo a k něčemu to bylo. Jednou se mi vybavila paní Veronika Forejtová, má oblíbená herečka, tak jsem ji oslovila. Druhý důvod je to, že jsem ji chtěla vyjádřit hold.
Čím vás nakonec paní Alena přesvědčila, paní Veroniko?
Veronika Forejtová: Kapka, je-li vytrvalá, nahlodá i kámen. A to byla paní Alena. Rok na mě tvrdě útočila, že to musíme zaznamenat, až se jí to podařilo.
Mladé herečky touží být tou křehkou milovnicí. Tyto role vás úpně minuly, mrzelo vás to?
Veronika Forejtová: Ne, nemrzelo, protože jsem dominantní typ a to nebylo pro mě.
V knize také zmiňujete, že vás některé role posunuly nejen jako herečku, ale osobně. Můžete zmínit nějakou takovou roli?
Veronika Forejtová: Bylo jich určitě více, ale jedna z nejzásadnějších je Taboriho Můj boj, kde hraji paní Smrt. Je to úžasný text, nádherná role a je to přesně to, po čem se ptáte, proč tady vlastně jsme?
Vyjadřuje některá vaše role váš postoj k životu? Je to ta paní Smrt?
Veronika Forejtová: Určitě je to ta paní smrt, ale těch rolí by bylo více.
Vy jste si vyzkoušela i práci nápovědky. Jak dalece je to doceněná profese?
Veronika Forejtová: Naprosto nedoceněná. Je to těžká práce. Ty nápovědky většinou znají texty nazpaměť, a když se herc splete, tak to málo kdy přizná a svede to na tu nápovědku, že ji neslyšel a podobně. Je to těžká práce, ale potřebná.
Jsou v divadle důležití všichni, kteří ho tvoří?
Veronika Forejtová: Naprosto a dnes si myslím, že jsou snad důležitější než herci. Když vám spadne paruka v nějakém srdceryvném monologu, tak se divák začne smát. Nebo když na vás spadne kulisa. Nesmírně si cením lidí, kteří stojí za tou scénou.
Vy o sobě říkáte, že jste ateistka, ale jste velmi pověrčivá. V čem se u vás pověrčivost ukazuje?
Veronika Forejtová: Naprosto ve všem. Ateista jsem, ale pověrčivá také. Jsou věci, které se nedají rozumem vysvětlit, ale přesto jsou.
Uvedla jste, že jste nikdy neměla jako herečka vysněné role a tak jste nikdy nebyla zklamaná, při obsazení. Kdybyste však byla muž, tak jednu vysněnou roli máte.
Veronika Forejtová: Cyrano z Bergeracu, to je úžasná role. To je role všech rolí, je tam všechno.
