Nevíte, jak se správně chovat v různých společenských situacích? Ladislav Špaček vám pomocí knihy Etiketa do kapsy ukáže, jak se správně chovat ve společnosti.Když se řekne "do kapsy", myslí se tím něco, co máme pořád po ruce, co je pohotově k dispozici, co můžeme mít stále u sebe. Taková je Etiketa do kapsy: stručná, jasná, přehledná, malého formátu, tak aby čtenář jen sáhl, nalistoval téma, které ho zajímá, a měl rázem jasno. Proto se texty omezují jen na nezbytná poučení, fotografie jsou názorné, výklad čtenáře nezatěžuje spoustou informací; kniha je proto výbornou pomůckou pro rychlou orientaci v různých společenských situacích. Obsahuje vše, co v každodenní praxi potřebujeme: etiketu oblékání, stolování, představování a zdravení. Poučíme se, jak se chovat na ulici, na návštěvě, na večírku, na svatbě, ba i na pohřbu. Etiketa do kapsy je určena všem, kteří hledají okamžité poučení, jak se vyhnout společenským přešlapům.
Ladislav Špaček je původním povoláním pedagog. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 1990-1992 byl redaktorem a moderátorem Československé televize. Od roku 1992 působil téměř jedenáct let na Pražském hradě jako mluvčí prezidenta Václava Havla. Účastnil se bezpočtu vrcholných společenských událostí, jako doprovod prezidenta republiky navštívil více než 50 zemí světa, setkal se s desítkami prezidentů a členů královských rodin. Nyní působí jako konzultant v oboru komunikace a etikety a vyučuje na Fakultě sociálních věd UK.
Dnes máme před sebou knihu Etiketa do kapsy...
Ano, všimněte si, že jsem se oblékl přesně tak, jako je to tady na té obálce.
V čem je tato kniha nová? Co přináší nového?
Knih už jsem napsal spousty. Knihy pro manažery, knihy obrázkové, knihy jednoduché, knihy pro děti. Tahle kniha je do kapsy. Tím se myslí něco, co máme stále u sebe, co otevřeme a hned víme. Tato kniha má jednoduchý formát i formu. Kniha je psaná stručně, ale to neznamená, že by neobsahovala všechna témata. Obsahuje všechna témata, která potřebujeme znát.
Jaký je z vašeho pohledu nejzvláštnější zvyk, s kterým jste se setkal v cizině?
Já jsem s panem prezidentem, pro kterého jsem pracoval, objel celý svět, všechny kontinenty, obletěli jsme osmkrát rovník a setkali jsme se s nejrůznějšími zvyky. V Americe a Evropě jsou tradice téměř shodné. Pak je celá řada jiných kultur, kde je to náročnější. Například osobní zóna, když spolu dva lidé hovoří. Jsou národy na konečky prstů, to jsou například Britové, takové ty chladnější země. Pak jsem národy na zápěstí, to jsme například my. Pak národy na loket, to jsou Španělé, Italové, Portugalci. A pak jsou národy, které mají nulovou distanční zónu, tělo na tělo, například Arabové.
Součástí slušného chování je i určitá míra velkorysosti vůči prohřeškům druhých. Existují prohřešky, vůči kterým nesmíme být přezíraví?
Otázka zní, jak na ně zareagovat? Etiketa nemá žádné nástroje, jak člověka přimět, aby se choval v souladu s pravidly etikety. Jediné, co nás může stihnout, je pohrdavý pohled okolí a to citlivému člověku musí stačit.
Vraťme se k etiketě a k pravidlům. Jak pružně se dokážou měnit a kdo je ten, kdo má posvětit tu změnu?
Pravidla se samozřejmě vyvíjejí a mění. Etiketa je soubor norem, jakýchsi pravidel, o vztazích a chování mezi lidmi. Vztahy se neustále vyvíjejí a tak se vyvíjí i etiketa. Etiketa se zrodila na dvoře Ludvíka XIV., ta moderní etiketa. Pravidla byla velmi složitá, protože patřila jen pro tu absolutní špičku. Později se ta špička rozšířila a ta pravidla se zjednodušila. Dnes jsou ta pravidla mnohem jednodušší. Některá pravidla zanikají, jiná se zase rodí a vznikají. Musíme neustále odezírat potřeby dnešní společnosti.
Ministr zahraničních věcí Klausovy vlády byl kritizován, že nosí pod sakem podvlékací triko nebo pulovr. Co si o tom myslíte?
Pulovr pod sako je v pořádku, nicméně je to neformální. Můžeme si to obléci na procházku, do kina. Neměli bychom to nosit do divadla a na vyšší společenské události.
Jak je to se zouváním?
Je to taková specifická česká tradice, že se zouváme. Odjakživa se návštěva nezouvala, důstojné bylo nechat lidem jejich obuv. Když ke mně přichází návštěva, tak se i já obouvám, oni vidí, že i já mám ty boty a už se o tom nemusíme bavit. Poté musíme samozřejmě vyluxovat, ale to si teda nemám znát návštěvu, když se mi pak nechce po nich luxovat.
