Kateřina Tučková (1980), autorka kontroverzního románu Vyhnání Gerty Schnirch, který byl oceněný čtenářskou cenou Magnesia Litera 2010, letos v březnu vydala svou druhou knihu. Podobně jako v předchozím případě i román Žítkovské bohyně budí velký zájem kritiky i publika. Kniha byla na sklonku léta nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, přičemž v téže době už z pultů knihkupectví zmizelo téměř patnáct tisíc výtisků a titul dlouhé týdny figuruje na předních příčkách žebříčku bestsellerů.Mám ohromnou radost. Je to obrovské zadostiučinění po třech letech tiché práce v archivech, u počítače, mezi sloupky odborných knih. A jsem ráda nejen kvůli sobě, ale také kvůli bohyním – je to možná naposledy, kdy se o bohyních mluví, protože na Kopanicích dnes nezbyla žádná. Je to fenomén, který bohužel skutečně zanikl – vytlačila ho moderní doba a zášť lidí.
Mohla byste knihu alespoň několika slovy přiblížit?
Je to román, ve kterém sleduji osudy výjimečného rodu žen, o nichž se věřilo, že měly zvláštní schopnosti. Tyto ženy žily na Moravských Kopanicích a říkalo se jim bohyně – uměly totiž bohovat, tedy prosit Boha o pomoc pro své „klienty“. Byly něco jako vědmy, lidové léčitelky, které uměly mimo jiné i věštit budoucnost. Tradice jejich umění přežila hony na čarodějnice, několikerou výměnu režimů, až byla násilně utnuta za normalizace.
Co bylo prvním impulsem, že jste se začala tématem bohyní zabývat?
Poté, co jsem dopsala knihu o Gertě Schnirch, jsem hledala nové téma, které by zpracovávalo nějakou přehlédnutou kauzu z našich dějin a jehož nositelkami by byly ženy. Je to proto, že dokážu lépe postihnout vnitřní svět žen než mužů, raději volím tedy ženské hrdinky. Navíc jsem hledala téma korespondující s mým osobním životem, chtěla jsem nalézt své kořeny. Pocházím z vesnice a jako malá jsem se musela odstěhovat do města. S cestami na Kopanice jsem se tak jakoby vracela zpátky do dětství, na vesnici. I když nejsem přímo z regionu Kopanic, přitáhl si mě tamní folklór a krása bělokarpatské přírody. O bohyních jsem se poprvé dozvěděla od kamaráda historika Davida Kovaříka – při vyprávění o nich nevědomky spojil všechno, co mě v té chvíli zajímalo, a bylo to jasné.
Jaké byly rozdíly při práci na obou knihách? A zažila jste při psaní druhého románu třeba nějaký dotek magie, která je s bohyněmi spojována?
V zásadě jsem postupovala stejně. V případě Gerty byla ale práce s pamětníky složitější – jednalo se o problematiku, ke které se lidé pocházející z německých rodin vlastně nechtěli vyjadřovat. Naopak se většinou celý život snažili skrýt, že v nich koluje německá krev. V případě bohyní to bylo trošku jednodušší – tradovalo se o nich hodně zvláštních historek a lidé se o ně chtěli podělit. A že byly kolikrát velmi zvláštní – například ta o slepencovi, postavičce, která měla být uplácána z hlíny a lidských nehtů a měla sloužit k zaříkávání woo-doo. Podobných doteků během výzkumu a psaní knihy našla víc než by mi bylo příjemné.
Vím, že ve svých knihách využíváte historii, čerpáte ze skutečných, nalezených příběhů. Jak řešíte případný rozpor mezi historií a fikcí? Je těžké udržet knihu na románové úrovni a nesklouznout k literatuře faktu?
Takový rozpor většinou vědomě neřeším – děje se to přirozeně. Poté, co do sebe vstřebám veškeré dostupné materiály a udělám průzkum u pamětníků, a tak načerpám informace přímo u zdroje, se to začne drát ven v podobě příběhu. Stylisticky ho vlastně příliš nekoriguji pokud jsem se před první bílou stránkou rozhodla, že text bude románový, mi do psaní hlaholí hlasy postav modelují si děj podle svého.
Nemůžu se nezeptat – když využíváte skutečných příběhů, jak velká část Vašich románů je fikce, a co je realita?
Řekněme, že v případě Vyhnání Gerty Schnirch je reálná většina knihy. Samozřejmě jsem musela modelovat dialogy, situace – vše, u čeho jsem nemohla být. Ale kostra je reálná a já už jsem byla jen jakoby sochařkou - domodelovala jsem tělo a vlila do žil krev. V případě bohyní je to méně, řekněme, že zhruba šedesát - sedmdesát procent knihy vychází z archivních dokumentů nebo ze vzpomínek pamětníků. Samozřejmě, že ne vše, co mi řekli, musela být naprostá pravda, paměť leckdy funguje dost selektivně a dokáže skutečnost výrazně zkreslit. Ale i tyto příběhy zahrnuji do reálné části. Nicméně, aby se děj příběhu spojil v závěrečné pointě, musela jsem si i řadu věcí přimyslet.
Odkud vůbec vychází motivace tematizovat reálné příběhy?
Skutečné příběhy a historický rámec mě zkrátka přitahují víc než ryze fikční svět. Kolikrát v archivech nacházím věci, nad nimiž kroutím hlavou a říkám si, že podobný příběh bych si nebyla schopná vymyslet. Ráda se dozvídám něco o naší historii, ráda nacházím polozapomenuté věci. A to platí nejen při psaní – i jako čtenářka preferuji tento druh literatury.
Máte nějaké literární vzory?
Řadu. Nejvíc jsem se ale asi naučila na díle Věry Sládkové, o níž jsem psala diplomovou práci a jíž jsem se podrobně věnovala skoro dva roky. Její texty jsem četla opakovaně a myslím, že důkladné pochopení komplexu cizí tvorby pro mě znamenalo i zpřesnění procesu vlastní tvorby.
Zuzana Roubíčková
