Děti nejsou podle autora ani „tyrany“, ani „případy“, ani „projekty“, natož náhražkami partnera.
Kniha je polemikou s dnes oblíbenými přístupy k dětem a dětství: Děti se stávají projekcí ambiciózních rodičů, od kolébky až zhruba do třicátých narozenin jsou všemožně opečovávány, rodiče je zatěžují svými obavami a úzkostmi a zároveň se jim odmítají věnovat, protože „přece musí dělat kariéru“. Děti už si společně nehrají na ulici jako dřív, mnohé z nich už nemají žádné kamarády a vztahově a citově jsou odkázány na své mobilní telefony a monitory počítačů. Své virtuální kamarády mají na sociálních sítích a dětství mnohdy prožívají v sociální uzavřenosti. Autor se staví proti tendenci dnešních rodičů vychovávat děti úzkostlivě a podle příruček a staví se za volnost, kterou je třeba dětem dát při hře, v době učení i při rozvíjení své osobnosti.
Uli Hauser je otcem dvou dětí a nejstarším ze šesti sourozenců. Pracuje jako publicista.