Román Saman přináší komplexní a neobyčejný vhled do indonéské společnosti na konci devadesátých let dvacátého století. Děje se tak na pozadí několika příběhů, jimž dominují životní osudy kněze Athanasia Wisanggeniho, který se vrací do země svého dětství, aby tam pátral po tajemných hlasech, jež jako malý chlapec slýchával. Jeho hledání však nabere zcela netušený obrat poté, co se setká s postiženou dívenkou Upi…

Jednotlivé dějové linie pomalu utvářejí jeden pestrobarevný obraz magického světa plného neskutečných vizí, který se v Indonésii a posléze v New Yorku prolíná se světem každodenní reality. Kniha je plná detailů, symbolických odkazů a nechybí v ní ani řada ožehavých společenských problémů (náboženské konflikty, represe státního aparátu, averze vůči minoritním Číňanům) či otázka sexuality nebo předmanželského sexu.

Toto dílo odstartovalo i nový proud literatury, který média označují jako „sastra wangi“ (doslova „voňavá literatura“), tedy tvorbu mladé generace indonéských spisovatelek, jež ve svých dílech otevřeně hovoří o kontroverzních či dosud tabuizovaných tématech tamní společnosti.