Řádná aplikace práva Evropské unie v národním právu je klíčem k úspěchu evropského integračního procesu. Pro zajištění práv a vynucení povinností subjektů v členských státech je zásadní řízení před vnitrostátními soudy, prostřednictvím kterého se supranacionální právo prosazuje. Vzhledem k omezenému množství harmonizovaného práva v oblasti národních procesních předpisů se stala důležitým korektivem judikatura Soudního dvora Evropské unie, který v jednotlivých kauzách definoval zásadu efektivity a rovnocennosti. Tyto zásady se následně promítly do jednotlivých kauz rozhodovaných soudy členských států. Publikace se zaměřuje - vedle obecnějšího uvedení do principů pro vnitrostátní aplikaci unijního práva - na dopad zásady efektivity a rovnocennosti primárně ve třech oblastech:

• pravomoc národních soudů a podmínky pro vydávání předběžných opatření při aplikaci unijního práva,
• národní časové lhůty a jejich konformita s požadavky unijního práva,
• ex offo aplikace unijního práva v kontextu limitů stanovených národním procesním právem.

V rámci všech těchto témat se jako jednotící prvek prolíná fenomén času. Při vydávání předběžných opatření se dočasně pozastavuje aplikace unijního či národního práva do konečného rozhodnutí ve věci; stejně to platí pro použití národních časových limitů v rámci např. promlčecích lhůt či v poněkud odlišných souvislostech časový aspekt zasahuje i do aplikace unijního práva ex offo - je tomu tak např. při posouzení, zda povinnost národního soudu bude trvat, i když strany některé ze svých argumentů neuplatní ve stanoveném časovém limitu.
S ohledem na uvedené otázky publikace přináší rozbor judikatury Soudního dvora, doktrinální hodnocení nejvýznamnějších případů a jejich vliv na jednotlivé procesní instituty, dopady právní úpravy ať už z pohledu národního soudu, stran řízení a účinné ochrany jejich práv, či se zřetelem na požadavek zachování právní jistoty či samostatnosti/autonomie národního procesního práva.
Tato práce má čtenáři sloužit k základní orientaci v problematice a k pochopení raison d'etre, jež stojí jako leitmotiv judikatury Soudního dvora ve vztahu k národním procesním předpisům.