Dílo německé mystičky a vizionářky, přezdívané „rýnská Sibyla“, abatyše kláštera sv. Disiboda u Bingenu a zakladatelky dvou dalších klášterů (Rupertsbergu v r. 1150 a Eibingenu v r. 1165), Hildegardy z Bingenu (1098–1179), dodnes udivuje svým rozsahem (kromě četných vidění je autorkou řady spisů lékařských a přírodovědných, kázání, básní, hymnů, množství dopisů a také jednoho dramatu), neobvyklým v době, kdy drtivá většina žen byla negramotná a jen hrstce z nich se dostalo formálního vzdělání.

Výsledkem autorčina velkého zájmu o přírodu jsou dva spisy – příručka praktické medicíny Causae et curae a přírodovědně-medicínský spis Physica, k němuž patří právě i část věnovaná ptákům (Lib. VI., De avibus). Oddíl De avibus pojednává v návaznosti na jiné starověké či středověké přírodovědné spisy (Aristotelés, Plinius Starší, Physiologus Graecus et Latinus, Isidor ze Sevilly, Hrabanus Maurus) o 72 létavcích, části jejichž těl mohou být užitečné v medicíně, autorka se věnuje také popisu vzhledu jednotlivých opeřenců, jejich přirozenosti, typických vlastností či zvyklostí a uvádí u většiny z nich také recepty, jak připravit účinný lék. Pro dnešního čtenáře je to čtení nepochybně zajímavé, třebaže se magické praktiky mohou z pohledu současné medicíny jevit přinejmenším jako úsměvné, přesto je spis cenným zdrojem poznatků nejen ze středověkého lékařství, ale rovněž i pro autorčiny přesné postřehy z oblasti přírodovědné. Způsob využívání určitých bylin a taktéž některá Hildegardina dietetická doporučení zůstávají platná i v současné době.