Sarajevo, hlavní město Bosny a Hercegoviny schoulené na březích říčky Miljacky uprostřed svahů malebných hor, bylo Čechům blízké už od počátku 19. století. I když není zcela jasné, čím je tento odlišný svět tak fascinoval, je jisté, že to bylo především okouzlení evropským Orientem, úzkými uličkami provoněnými kávou, zvláštní architekturou, ale také krásnými dívkami, jejichž kouzlo tvořily rysy formované staletími míchání ras a národů.
Tato kniha vypráví o jednom z Čechů, kteří se do této části Evropy dostali snad osudovou náhodou na konci 19. století, těsně po okupaci Bosny rakousko-uherskou armádou, v době snahy vídeňské vlády vyrovnat mohutnými přesuny obyvatelstva civilizační úroveň ve všech částech monarchie. Ten muž se jmenoval Karel Pařík. Pocházel z malé vesničky nedaleko Jičína, byl absolventem vídeňské Akademie výtvarných umění. Do Sarajeva se dostal osudovou náhodou, ale v mimořádné době, jež přála mladým a talentovaným tvůrcům, kteří věděli, co chtějí. Paříkovi se Sarajevo stalo druhým domovem, který jako architekt dlouhá léta budoval. Jeho dílem jsou nejvýznamnější sarajevské budovy: Národní divadlo, Zemská banka, Zemské muzeum, Aškenázská synagoga, katolická katedrála, Šerijatská soudcovská škola a mnoho dalších zdejších staveb. Přestože architekt Karel Pařík patří svým způsobem k předním evropským architektům, jeho jméno bylo ze záhadných důvodů dlouhá desetiletí zcela zapomenuto. Tato kniha je jen jedním z příspěvků ke splacení dluhu této výjimečné osobnosti.