Dvacáté století představovalo pro muže církve, kteří seděli na papežském stolci, velkou výzvu.
Následovníci svatého Petra se museli vypořádat s neslýchanými hospodářskými krizemi, zhroucením starých říší, revolucemi, genocidami, nukleárními hrozbami, "neviditelnými" guerillovými válkami a novými náboženskými střety. V roce 1978 pak přišla velká změna. Nikdo tenkrát nepředpokládal, že neznámý duchovní, o němž se dlouho vědělo jen o málo víc, než že je prvním neitalským papežem za pět set let, zcela změní tvář katolické církve, a dokonce dá nový směr dějinám jako nikdo před ním. Tento výjimečný polský papež, mírumilovný, avšak neústupný, přispěl k zhroucení sovětského impéria a východního bloku, setkal se se svými "protivníky" od Jásira Arafata po Fidela Castra a jako první osvědčil dostatek odvahy a pokory, aby nejen připustil omyly katolické církve v dobách dávných i zcela nedávných, ale také aby za ně prosil o odpuštění nejen Boha, ale i lidstvo.