...Byla jednou jedna malá holčička a ta si hrozně moc přála mít za kamaráda skřítka. Veselého, čiperného skřítka, se kterým by mohla dělat různé legrácky a vymýšlet psí kusy a zkoumat něco a tak...
Ta malá holčička na skřítka pořád usilovně myslela. Myslela na něj, když usínala, myslela na něj, když vstávala. Mezitím se jí o něm zdálo. Myslela na něj na procházce, u stolu i pod stolem, při čištění zubů a dokonce, ale to vám říkám jen úplně potichu, aby to nikdo jiný neslyšel, i na záchodě. A protože chtěla být malířkou, každou chvilku si ho také kreslila. Když mu jednou přimalovala čepici, vymyslela si, že ta čepice nebude dobrá jen k tomu, aby skřítkovi nefoukalo na hlavu. Pod čepicí bude mít schované všechno, co každý šikovný skřítek potřebuje, co se mu může hodit a ještě nějaké zázraky navíc. Vybarvila čepičku fialkovou pastelkou a spokojeně se na ni podívala. Zvenku vypadala jako normální malá skřítčí čepička, ale uvnitř byla tak ohromná, že byste v ní zabloudili jako v pralese!
No, a když už má někdo čepici, měl by mít taky jméno.
„Budeš Šalvěj!“ rozhodla holčička.
Proč Šalvěj? No, protože skřítek holčičce hrozně moc scházel. Bylo to podobné, jako když jste nemocní a schází vám zdraví. A tak si představovala, že skřítka má a že ji z toho scházení uzdravuje jako léčivý šalvějový čaj od babičky. Navíc měl tu fialovou čepičku. No a taky se jí to voňavé jméno líbilo víc než Horác, nebo Ruprecht...