V pořadí sedmá básníkova sbírka obsahuje 44 básní rozčleněných do dvou částí a celkově pěti oddílů. Jde o soubor nerýmovaných textů psaných volným, rytmizovaným veršem.
Časoprostorovou povahu lidského jednání a pobytu ve světě Rajchman tematizuje především z hlediska procesu zvěcnění. Ten směřuje na jedné straně k popisu, případně reflexi, na straně druhé však znamená „zmrtvování“. Proti tomuto zvěcňování Rajchman ve své poezii staví opačný proces, který bychom mohli nazvat zosobňováním. (Což se konkrétně projevuje například v personifikaci věcí, dějů, situací...)
Uplývající čas je člověku přítelem – brání opakovatelnosti, nejedinečnosti – „čas netruchlí // plachtí“, čas umožňuje srovnání, průhledy (přesmyky) mimo to, co zůstává na povrchu. Čas je pohybem a pohyb dává prostor svobodě.
Název sbírky není skrytě imperativním vyjádřením touhy po úniku ani konstatováním, že kniha – či snad poezie jako taková – nabízí nějaké definitivní odpovědi. Míří k otázce, k tajemství.
Rajchmanova poezie je inteligentní, leckdy vtipná. Její vtip spočívá v bystrosti (ve smyslu anglického witt), nikoli v inscenaci humoru. Dalším jejím rysem je pak její hravost, úplněji řečeno zmužilá hravost. Hravost, která není ani dětinská, ani manipulativně silácká, nýbrž vyplývá ze svobodného, tvořivého vidění světa. R. K.