„Ještě nikdy na poli lidských konfliktů tolik nevděčil tak velký počet lidí tak nemnohým,“ prohlásil po letecké bitvě o Británii Winston Churchill. A přesně totéž platí o hrstce rytířů a dalších příslušníků johanitského řádu, známých více jako „maltézští rytíři“. Spolu s několik stovkami dobrovolníků a žoldnéřů a několika tisíci obyvateli tohoto kamenitého ostrova ležícího ve Středozemním moři na polovině cesty z Afriky do Itálie či z Blízkého východu do Španělska zastavili v létě 1565 pokus desátého sultána osmanské říše Sulejmana I. zahájit boj o „zlaté jablko“, o Věčné město. Rytíři nebojovali jen o vlastní existenci, ale i o budoucnost Evropy, aby se kostely neproměnily v mešity a ti křesťané, kteří přežijí a nevzdají se svého vyznání, se nestali dalšími otroky „náměstka božího posla“, tedy následníků ideologa „svaté války“ a světovlády „pravé víry“ Mohameda.

Přesto nebo právě proto zůstalo „politicky korektními“ sdělovací prostředky v evropských zemích výročí této události programově opomenuto. Nic na tom nezměnil ani fakt, že na Maltě sešli v době vrcholících vzpomínkových oslav premiéři vlád zemí Evropské unie, aby si lámali hlavu nad tím, jak přesvědčit své občany, že mezi světem stojícím na křesťanských tradicích a islámem neprobíhá žádná válka a že vlny islámských imigrantů mířících na západ po osvědčených trasách osmanských armád, které právě těmito směry útočily na Evropu, jsou cosi pozitivního. Jako argument se přitom žongluje s „evropskými tradicemi“, už se ale nepřipomíná, že jednou z nich je obrana těchto tradic, jak ji předvedli a vesměs svými životy zaplatili ti, kteří stanuli se zbraněmi v rukou na hradbách pevností San Elmo, San Angelo a San Michele, aby zahnali zpátky do moře ty, kteří tam přišli, aby jim vnutili své vlastní tradice a víru s mečem v ruce. V této souvislosti nelze opomenout těch několik příslušníků Řádu, kteří přispěchali na Maltu ze zemí Koruny české, aby se k tomuto úsilí připojili i s vědomím, že jeho cena je ta nejvyšší.