Syrový, vášnivý, subjektivní, místy až příliš příkrý. Takový je osobní deník stíhacího pilota Otto Hanzlíčka (1911-1940). Dokument, zahrnující období od června 1939 do října 1940, představuje cenné svědectví o těch československých letcích, kteří to po nacistické okupaci nevzdali. Je to výpověď vojáka a letce, frustrovaného mnichovskou a březnovou katastrofou stejně jako nesčetnými obtížemi a nejistotou prvních měsíců zahraniční odbojové akce. Každopádně jde o svědectví svrchovaně autentické.
Hanzlíčkovy občanské a vlastenecké postoje formovalo skautské a sokolské mládí prožité v severočeském pohraničí stejně jako vojenská služba u elitní zbraně čs. armády. Jako stovky dalších po okupaci uprchl nejprve do Polska. Odtud se ještě před vypuknutím války dostal do Francie, kde ovšem musel podepsat závazek do Cizinecké legie. Jakmile se ale válka stala realitou, mohl konečně opět zasednout do kabiny letounu. Na francouzské obloze pak statečně bojoval na Curtissech s indiánským emblémem – jako příslušník proslulé Escadrille Lafayette (3. letka GC II/5). Navzdory nepříznivé situaci v tehdejších zoufalých bojích dokázal získat několik vítězství. Nakonec byl sestřelen sám. Přestože Günther Rall, budoucí velké německé eso, si tehdy mohl připsat svůj první úspěch, Hanzlíček se dokázal spasit na padáku. Po chaotickém ústupu a francouzské kapitulaci následovala dramatická evakuace přes severní Afriku ke břehům Albionu. V průběhu Bitvy o Británii se zde stal příslušníkem 312. čs. stíhací peruti RAF. V jejích řadách však záhy přišel o život – jako vůbec první z jejích příslušníků. Po seskoku z hořícího Hurricanu, vůbec prvního sériového kusu tohoto legendárního typu, sice opět nad sebou uslyšel spásné plesknutí otevřeného vrchlíku, přesto ale nakonec musel být zapsán do stále delšího seznamu padlých...