Šumava - pohoří oddělující Čechy od Bavorska a tvořící přirozenou hranici mezi oběma zeměmi patřilo a patří k nejkrásnějším a turisticky nejpřitažlivějším, zejména po tom, co zmizela spolu se „železnou oponou“ i většina omezení zakazujících vstup do celé řady lokalit.
Zdejší lidé byli vždy svérázní, protože hory umí být stejně krásné jako zrádné a kruté. V důsledku historického vývoje tu vedle sebe žili po staletí Češi a Němci a přesto, že ne vždy to bylo soužití idylické, vycházeli spolu v dobrém – už jen proto, že si často museli vzájemně pomáhat. S nástupem nacismu vNěmecku se začaly vztahy kalit a po skončení války byla většina zdejších Němců vysídlena – buď za hranice, nebo byli rozptýleni po českém amoravském vnitrozemí. Jejich opuštěné usedlosti obsadili osídlenci: někteří jen proto, aby je vyrabovali, ale mnohem více bylo těch, kteří tu chtěli nalézt nové domovy a trvale žít.
Pak ale přišel únor roku 1948, Šumavou probíhala přísně střežená hranice mezi Východem a Západem a ti, kteří zde žili už po generace i nově příchozí museli opustit své domovy. Mnohé osady a především samoty byly zničeny a na dlouhá desetiletí z nich zmizel život.
O tom, jaká byla ta původní Šumava i její lidé, vzpomínají místní rodáci.
Text působí jako mozaika, v níž se jednotlivé kamínky skládají do větších celků, až nakonec vytvoří plastický obraz času, který sice již dávno pominul, ale v paměti lidí zůstává.