V předmluvě ke své knize Jak kdo, výboru z textů, jež zveřejnil v posledních zhruba dvaceti letech, Adam Drda píše: „Mám za to, že se od počátku své publicistické práce zabývám v podstatě pořád tím samým. Je to – v nejširším slova smyslu – veřejná diskuse o soudobých dějinách, reflektovaný, nereflektovaný, vědomý i bezděčný způsob, jímž se různí lidé vztahují k nedávné minulosti, interpretují ji, využívají ji.“ Tato diskuse o minulosti „nevypovídá v první řadě o tom, co se stalo kdysi, ale spíš o situaci společenství, které ji aktuálně vede; dokonce se dá říct, že taková diskuse v mnoha ohledech společenství definuje, protože vytváří základy a návyky, které se pak promítají do zdánlivě odlehlých témat a polemik.“ I těmi se Adam Drda ve svých textech zabývá, přičemž na mnoha konkrétních případech ze společenského a kulturního dění po listopadu 1989 ukazuje a analyzuje, a to zpravidla jako jeden z mála, či dokonce jediný, nejen projevy vážných a zvlášť s odstupem velmi průkazných potíží, v nichž se naše země v „nových poměrech“ postupně opět ocitla, ale i nečetné, ale o to cennější příklady takových postojů a činů, na nichž by mohla a měla být budována povzbudivější tradice, k čemuž dodává: „Všichni neobstojí nikdy, vždycky platí: jak kdo. Veřejně přemýšlet o tom, kdo v dané věci jak obstál a proč, je samozřejmě riskantní, člověku tím zvlášť dnes na oblíbenosti nepřibude, navíc se může i mýlit – pojistkou toho by měla být právě otevřená kritická diskuse.“