Jako je dvojznačný název poetické sbírky Martiny Pšeničkové, nedá se hledat jednoznačnost ani v textech, které ji tvoří. Nejen že odkazují na řadu klasických děl literárních, výtvarných, filmových či společenských událostí, o nichž by měl mít čtenář alespoň povědomost, ale také pracuje s prvky gregerie, dadaismu, minimalismu atd. V tomto duchu vytváří autorka podivuhodné koláže slov, vět, sdělení, které jako by jí napadaly z ničeho nic co by reakce na viděné, slyšené, čtené, ale jak sama říká v názvu jedné z nich: "Z ničeho nic nevzniká" .

Převrací pojmy, rčení, více či méně povědomá sdělení a řadí je za sebe a pod sebe do nečekaných asociací. Je zřejmé, že do textů šifruje své pocity a dojmy ovšem tak aby zatáhla čtenáře do poetické hry podle vlastních pravidel. O co, to už nechává na něm, stejně jako to, jestli na ně vůbec přistoupí. Texty doprovázejí fragmentární černobílé fotografie, vytrhující vybrané detaily reality.