Publikace je první souhrnnou prací zpracovávající mimořádně atraktivní téma středoevropské plenérové krajinomalby, jež se rozvíjela v kulturním prostoru rakouského soustátí v letech 1860–1890. U vybraných autorů z mnohonárodnostní monarchie sleduje osobní kontakty, inspirace a přijímání nových přístupů ke ztvárnění přírodních motivů. Někteří z těchto umělců studovali nejen na domácích akademiích ve Vídni a Praze, ale také v dalších uměleckých metropolích, např. Mnichově, Düsseldorfu či Paříži.

Pro řadu z nich se důležitou kapitolou jejich umělecké dráhy staly první kontakty s barbizonskou školou, která jim poskytla zásadní zkušenost s plenérovou krajinomalbou (tzv. Freilichtmalerei). Ta byla považována za nositelku nových uměleckých tendencí směřujících od intimní a lyrické krajinomalby k impresionismu. Toto aktuální pojetí krajinomalby postupně zaujalo dominantní postavení na velkých přehlídkách salonního umění a bylo i předmětem nebývalého sběratelského zájmu. Krajina se stala důležitým žánrem období druhé poloviny 19. století, na kterém se nejmarkantněji projevil rychlý vývoj uměleckých tendencí směřujících k modernímu pojetí.

Umělci patřící do tzv. barbizonské školy, stejně jako jejich následovníci, se soustředili na zachycení prchavých přírodních jevů a zprostředkovávali svůj osobní pohled na krajinu. Můžeme sem zařadit autory jako Tina Blau, Zdenka Braunerová, Lajos Deák Ébner, Antonín Chittussi, Eugen Jettel, Ladislav Mednyánszky, Géza Mészöly, Mihály Munkácsy, László Paál, Rudolf Ribarz, Wilhelm Riedel, Robert Russ, Emil Jakob Schindler, Béla Spányi a další. Představitelé této generace ztvárňovali realisticky přírodní svět; jejich práce byly oceňovány pro schopnost zachytit zvolený námět či výsek krajiny s její jedinečnou atmosférou.
Kniha obsahuje rovněž studii Markéty Theinhardt z pařížské Sorbonny, která sleduje působení některých středoevropských umělců-krajinářů v Paříži a také v Barbizonu, včetně kritického ohlasu jejich díla v dobovém francouzském tisku.