Když přiznáme Děvičkám prvenství ve známosti, velikosti a zachovalosti ze všech tří „pálavských“ hradů, musíme spravedlivě přiznat Sirotčímu hrádku tajuplnější dávnověk. Hradní zříceniny stojí na skalách, které nám nabízejí neobyčejně působivou scenérii. Zdi hradu z nich vyrůstají, jako by byly s nimi odjakživa spjaté. Přitom se odborníkům na stavbu a život hradů zdá, že zříceniny Sirotčího hrádku, jak je známe, jsou až druhotnou stavbou, povstalou ze starší. Archeologové a historikové se přou a předkládají další a další „důkazy“, aniž by přijali celkem, sice ztěží pochopitelnou, ale přece jen nejpravděpodobnější z možností, že se půdorys a zachované zdivo nemusí dát zaškatulkovat do patřičných „hradních typů“, jak si je moderní věda vymyslela. Skály, na nichž hrad stojí, jsou navíc dvě, a ta téměř nepřístupná je vlastně neprobádaná.