Hlavním tématem čtvrté části Popelovy volné tetralogie (Gajstova láska - Paradýzo - Paradýzo ztracené a znovunalezené - Gajstova smrt) je záměna lidské identity, možnost její ztráty a případného znovunalezení v procesu času, příběhu i v proudu jazyka, resp celé řady jazyků. V Gajstově smrti je „příběh\ literární hrou současně reálnou i fiktivní, humornou i tragickou. V „tradicích postmoderny\ využívá autor celé řady motivů ze známých děl světové literatury, jež domýšlí a splétá s vlastní fikcí. V tomto ohledu je příznačné, že v textu, jehož titul naznačuje „smrt\, je postava „Gajsta\ paradoxně ústřední a vypravěčkou je „vysloužilá prostitutka\ Šeherezáda Kreuzerová, kdežto hlavní postavy z předchozích dílů, které měly funkci jakýchsi autorových „alter ego\, se zde jen mihnou. Jihoamerická exotika, s níž je konfrontován „malý český svět\ v Paradýzu ztraceném a znovunalezeném, nachází v Gajstově smrti protějšek v nekonečných pláních „Ruslandu\ a v „divokém Kardašistánu\ - krajinách, které jsou mentálně, historicky, literárně i geograficky „české kotlině\ a jejím obyvatelům bohužel o dost bližší. Autorovo vypravěčské mistrovství dosáhlo v Gajstově smrti vrcholu. Čtenář je okamžitě vtažen do pitoreskního děje, v němž, řečeno s Ladislavem Klímou, „směšnost a hrůznost jsou sestry\.