Během osmdesátých let hrstka vědců a politiků riskovala vlastní kariéry, aby v zoufalství varovali před hrozbou, kterou na sebe svět přivolává rostoucí spotřebou fosilních paliv. Jejich snaha měla kromě vzniku mezinárodních panelů a prvních pokusů o globální spolupráci na snížení uhlíkových emisí ještě jeden paradoxní důsledek: koordinovaný lobbing těžařských a energetických společností, které popírají účast lidské civilizace na klimatických změnách. Co v osmdesátých letech znělo jako jasný úkol, to se posléze proměnilo v ideologické bojiště, na němž má vědecký fakt stejnou váhu jako politický názor.

Kniha Jak ztratit Zemi reportážně mapuje, jak vznikl vědecký konsenzus ohledně dopadu lidské aktivity na klima a jak tragický osud měla následná politická řešení. Kniha sice líčí historický vývoj — je však zásadní především pro ten budoucí.