Mladočovské Jericho je svým způsobem reportáží, opožděným přímým přenosem ze života jedné východočeské vsi v letech 1950–1959, který místy připomíná tradiční židovská vyprávění, místy stenografický záznam, lágrovou literaturu i totální realismus prvních próz Bohumila Hrabala. Text Jana Boštíka je brilantní anatomií jedné zkázy, která čtenáři nabízí jedinečnou možnost pocítit kolektivizaci na vlastní kůži. Ocitnout se v jejím víru a snažit se zůstat si po všechny ty týdny, měsíce a léta podobný.

„Obluda strachu a úzkosti připravuje na vesnici krok za krokem půdu, aby Leninovo sémě zachytilo a pustilo kořínek. Zemědělci jsou jako stlačováni a uzavíráni do hradeb starozákonního Jericha. Uvnitř, mezi obleženými, nachází se také zrádná nevěstka, ukrývající ty, kteří mají uspíšit pád. Pojďme a staňme se účastníky nerovného zápasu. Poslyšme úpění a nářky utištěných i bojový pokřik těch, kteří mají na své straně všechny zbraně moci a z ní vycházejícího práva. A jako Jericho bylo po šest dní obléháno, troubením obcházeno, tak i my si rozložme obléhání zemědělského stavu do šesti období se sedmým dnem vítězů i poražených.“

Rolník Jan Boštík (1903–1981) prožil celý svůj život v malé východočeské vesnici Mladočov, která se nachází nedaleko Litomyšle. Přestože toužil stát se učitelem, byl nucen převzít po rodičích hospodářství s necelými deseti hektary orné půdy. Vedle toho se s velkým nasazením věnoval také politické a osvětové činnosti – byl členem Československé strany lidové, obecním zastupitelem, působil v řadě spolků. Intenzívně se zabýval regionální historií. Stal se otcem šesti dětí.

Jako hluboce nábožensky zakotvený člověk viděl v poválečném spojení se Sovětským svazem hrozbu ateizace a dehumanizace společnosti. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl okamžitě odvolán z místního národního výboru. Přes svůj odpor vůči politickému vývoji nebyl nikdy uvězněn. V jeho případě postačil třídenní nepřerušený výslech, který prodělal v roce 1954 v litomyšlské úřadovně Státní bezpečnosti...