Druhý svazek Knihovny Lva Nikolajeviče Tolstého, O životě, přináší čtenáři v novém vydání pohled ruského myslitele na otázky, týkající se vymezení života a jeho následného poměru vůči světu v srdci člověka. Na úvahách a nesčetných přirovnáních ukazuje a připomíná Tolstoj každému věky dostupné, rozumné poznání i pojímání lidského bytí, oproti zastřenému učení světa – zákoníků (vědců) a farizeů (duchovních). Ukazuje, krom samotné odpovědi, že jak jedni, tak druzí, kteří si přivlastnili výklad života (ve zdánlivě vzájemném nesouladu), neodpovídají na samu otázku života, ba spíše v přímém rozporu k ní odpovídají na vše, co je samému životu přímo vzdálené, nemluvě, že je jimi „život“ chápán vždy jen poplatně k dané době, na niž se nabalují všemožná ospravedlnění nerozumnosti a krutosti těch, jimž více než karabáč (či společně s ním) posluhuje k poslušnosti implementace falešného veřejného mínění. Od doby Tolstého spisu již uběhlo řadu let, ba spojují se v sobě již tři staletí, kdy věda mezitím dosáhla nebývalým způsobem nových poznatků (stejně tak jako do té doby) – avšak cíl zkoumání, premisa života (život sám o sobě je stejný dnes jako před tisíci lety a poznává se v Jedinci), zůstala postavena stejně mylně a stejně mylné jsou logicky ke vztahu k životu i její závěry. Otázka a její odpověď, co je to sám život, jemuž se podrobuje každý člověk dnes a denně – smysl utrpení, strasti, ale rovněž blaha, zůstává nadále zatemněna přímo úměrně tomu, jak vzdáleně se lidé naučili pohlížet na samotný předmět života, který falešnou vědou a náboženstvím přejali.