Kniha seznamuje s málo známou, avšak o to pozoruhodnější fází myšlení Martina Heideggera bezprostředně po vydání jeho knihy Bytí a čas, kterou se mu nepodařilo dokončit zejména z věcných důvodů. Proto se pokusil vykročit novým směrem k tematizaci lidské existence na základě vyšetření tzv. antropologické diference mezi člověkem a zvířetem, jak to prováděla soudobá módní filosofická antropologie, proti které se Heidegger snažil vymezit, byv k ní neprávem řazen již svým učitelem Edmundem Husserlem. Tomu věnoval velkou část semestrální přednášky nazvané Základní pojmy metafyziky: svět – konečnost – osamělost ze zimního semestru 1929/30, ve které usiloval o ryze filosofické promyšlení podstaty života: považoval život za způsob bytí zvířete a rostliny – v protikladu k existenci, která právě označuje způsob bytí člověka. Tyto různé způsoby bytí se odlišují zejména v tom, jak je v nich daný svět označující celek zřejmosti jsoucna jakožto jsoucího. Zatímco člověk existuje světa-tvorně, zvíře žije tak, že je ochuzeno o svět. Třetím typem je pak ještě kámen, který je o svět naprosto připraven. Ačkoli samotný Heidegger považoval tuto fázi svého myšlení za svého druhu slepou uličku, je opravdu hodné pozornosti a ocenění, že dokázal originálním způsobem vymyslet a předložit metafyzický pojem života. Byť neuspěl, přesto slouží jako velká myšlenková inspirace a vposled i jako chvála filosofie.