Vztahy čínské Říše středu s okolním světem byly po tisíciletí neodlučně spjaty s nejmohutnější stavební památkou všech dob. Velká čínská zeď je nejvýmluvnějším symbolem toho, s jakou nedůvěrou Číňané od věků pohlíželi na vše, co se nacházelo mimo dosah kultury, kterou sami stvořili, a která pro ně byla absolutním vrcholem pozemské civilizace. Svět se dělil na kultivované obyvatele říše, poddané Trůnu Nebes, a na barbary, proti nimž bylo třeba sofistikovanou čínskou civilizaci chránit. Západnímu světu trvalo velmi dlouho, než dokázal prolomit hradbu povýšeného pohrdání, s nímž císařští hodnostáři – i všichni ostatní Číňané – shlíželi na kohokoliv, kdo přicházel do jejich říše z vnějšího světa. Povědomí o výjimečnosti Číny a jejího lidu, který je předurčen, aby vládl světu nade všemi národy, v Číně přetrvává dodnes, i když pod tlakem událostí byly poslední císařové i jejich komunističtí nástupci nakonec přinuceni zapojit se do komunikace se světovým společenstvím a přijmout zahraniční vlády jako rovnocenné partnery v jednání o mezinárodních otázkách. Kniha Julie Lovellové vypráví o dějinách čínských vztahů se zahraničím a o dějinách Velké zdi; ty dva pojmy v Číně odedávna téměř splývaly a v jistém smyslu splývají dodnes, protože zeď není jenom stavbou, ale i symbolem, vyjádřením postoje, je filozofií a neoddělitelnou, trvalou součástí vztahu Číňanů k jejich vlastní zemi.