Badatelé zabývající se dějinami vědy v době nacismu se obvykle zaměřovali na nacistickou destrukci vědy a porušování ryzích vědeckých hodnot. Rasová hygiena se naopak zabývá tím, jak vědci sami participovali na konstrukci nacistické rasové politiky. Robert N. Proctor ukazuje, že obecná představa o pasivní roli vědecké komunity, přinucené ke spolupráci s nacisty, selhává tváří v tvář historické realitě – že totiž mnoho politických iniciativ nacistů vzešlo z prostředí vědecké komunity a že lékaři aktivně přispěli k tvorbě některých klíčových principů národněsocialistické politiky.