Zatímco první ročník antologie Nejlepší české básně chtěl především poukázat na skutečnost, že pozoruhodná poezie se v Čechách stále píše, letošní, druhý svazek už může tuto jistou zdrženlivost pominout a vydat se na dobrodružný průzkum nejrůznějších podob toho, co nazýváme básní.,
Tento soubor opět klade jednoduchou, avšak zásadní otázku — co všechno dnes může být poezií? Zda je svazek Nejlepších českých básní zároveň i odpovědí, nechť posoudí každý čtenář sám. V každém případě zde nalezneme rozmanité podoby, do kterých se poezie může převtělit: básně v pravidelných čtyřveršových strofách, širokodechá pásma, úsporné miniatury i texty, které na první pohled jako básně nevypadají, a přesto se domníváme, že básněmi jsou. Snad by Nejlepší české básně 2010 šlo vnímat i jako „příběh poezie“, jenž však neskrývá žádné mravní ponaučení, nýbrž „jen“ neopakovatelnou, osobní, takřka až fyzickou zkušenost…