Dámský gambit je vandrovní kniha. Na pouť se vydala jako čtený text, když bylo jasné, že nenajde tiskárnu, protože figuruji na seznamu nevhodných autorů. Ti ale naštěstí dostali u Ivana Klímy šanci představit svoje rukopisy alespoň přátelům. Český samizdat — Edice Petlice — vznikl pak opisováním podobných prací pro další zájemce. Gambit se takto ocitl na vlastních nohách a došel až do Kanady. Josef Škvorecký mi napsal, že ho rád vydá. Myslel si, že je to echo na smrt Jiřího Pištory, který útrapy nových poměrů nechtěl snášet. A opravdu, bez šoku nad koncem přítele by tento příběh asi nevznikl. Já ale tvrdil, že šedi života vzdoruje také hořký smích anebo erotika jako heroika. Nenapadlo mne, že smích se směje i nám, a většinou ironicky. Povedlo se mi dorazit za Škvoreckým, ale ne zpátky do Čech. Šachová hra, kterou jsme hráli, nabízela jen mat. Teprve za dvacet roků se ukázalo, že dáma, která ji hraje, se jmenuje Fortuna a že má — nakonec — známé i v Brně.