Marie Aubert (1979) je norská spisovatelka. Debutovala v roce 2016 sbírkou povídek a „Dospělí lidé“ jsou její první román. Kniha byla nominována na řadu cen, získala několik prestižních ocenění a čtenáři na ni pěli chválu. Vyšla v patnácti zemích a u nás ji vydává nakladatelství Kontrast. Dospělí lidé nejsou příliš rozsáhlý příběh, je to něco mezi novelou a románem. Rozhodně je to ale literární lahůdka, která stojí za přečtení. Celý příběhem nás bude provázet Ida.
Hlavní hrdinka příběh vypráví v první osobě, je více než zaujatá a je to jedna z postav, o kterých platí, že co čtenář, to názor. Může vám přirůst k srdci, budete ji chápat, anebo ji budete k smrti nenávidět a pohrdat jí. Za co? Za naivitu, která je možná jen předstíraná, anebo za její sobecký a ukřivděný postoj ke svým blízkým a k životu obecně. Celý příběh se odehraje během několika dní na chatě, přesto budete mít pocit, že všechny aktéry důvěrně znáte. „Dospělí lidé“ jsou psychologický román a určitě potěší ženy, které jsou v citlivém věku, stejně jako Ida.
Ví, že by měla hnízdit a přivést na svět potomky, protože to tak přece dělají všichni, ale ona sama si není jistá, zda by si měla pořídit dítě bez otce. Ačkoliv prahne po lásce, její vztahy nemají dlouhé trvání a nikdy to není ono. A tak se Ida rozhodne, že si nechá zmrazit vajíčka. Co kdyby se za pár let objevil někdo, kdo by si přál děti? Ida kontaktuje kliniku a o své tajemství se chce rozdělit se sestrou. Dějištěm románu je chata na venkově, kam přijíždí Ida, její sestra s manželem a vyvdanou dcerou a později i matka se svým přítelem. „Dospělí lidé“ jsou o vztazích, o křivdách a o nevyslovených přáních. Hrdinové se snaží dělat to nejlepší, co můžou, ale ne vždycky to dopadne k jejich spokojenosti.
Někdo vás rozčílí, někoho budete litovat a mě by docela zajímalo, kdo si získá vaše sympatie. Ida si myslí, že stojí oběma nohama pevně na zemi a že ona je ta rozumná a zásadová. Nevím jak vy, ale já měla občas sto chutí s ní pořádně zatřást, aby se konečně vzpamatovala a přestala se chovat jako rozmazlené děcko, kterému dospělí nechtějí koupit vytouženou hračku. Ida má pocit, že všemu rozumí, a vůbec ji nezajímá, že ostatní by to mohli vidět jinak. Když jí sestra oznámí, že konečně otěhotněla, pro Idu je to šok. Se sestrou má problematický vztah od dětství, závidí jí hodného manžela a k tomu všemu se přidají hádky kvůli vlastnictví chaty. Ida se bude muset rozhodnout, jak naloží se svým životem, a je možné, že během krátkého pobytu na chatě provede něco, na co by neměla být pyšná.
Poučí se ze svých chyb? Nebo bude trvat na tom, že takhle je to správně? Vžít se do jednotlivých postav vám vůbec nebude dělat problém, ačkoliv se celý text skládá v podstatě pouze z dialogů a vnitřních monologů Idy. Autorka řeší to, co je pro ni důležité, a to jsou vztahy. Její postavy nejsou žádní papíroví panáci, ale plnokrevné lidské bytosti. Styl vyprávění je trochu naivní, což je logické, protože příběh vypráví Ida. Žena, která si myslí, že ví, jak by měl svět fungovat, a kterou by ranilo, kdyby zjistila, že tak nefunguje. Autorčino lehce dětinské vyprávění je velmi návykové a přiznám se, že jsem se do něj zamilovala. Takhle se vyprávějí pohádky anebo příběhy z dávných dob ovlivněné mýty a bájemi. Výsledek rozhodně stojí za to.
Autor: Veronika Černucká
