Recenze knihy Šikmý kostel 2: románová kronika ztraceného města, léta 1921–1945

archiv revue
Šikmý kostel – ikona roku 2020. Alespoň co se týče zpětné vazby čtenářů na první díl této třídílné románové kroniky spisovatelky Karin Lednické. Osobně sleduji několik webových stránek o knihách a musím říci, že snad na každé z nich se na román pěla jen samá chvála.

Román získal i řadu ocenění, například se stal Knihou roku. Zcela oprávněně! Dílo vzbudilo mezi čtenáři takový ohlas a získalo takovou popularitu, že se, dle mého názoru, za výtisk druhého dílu strhne doslova boj u pultů prodejců knih. Proto jsem ráda, že se můžu počítat mezi ty šťastlivce, ke kterým se pokračování tolik očekávaného díla dostalo ještě před jeho samotným oficiálním vydáním.

Spisovatelku jsem si velice oblíbila a od doby, kdy jsem přečetla první díl Šikmého kostela, jsem ji začala sledovat rovněž na Facebooku. Počítám, že nejsem jediná, komu se paní Lednická vryla doslova pod kůži. S hlubokým respektem oceňuji její precizní práci při bádání nad regionálními historickými fakty a hledání souvislostí mezi nimi. Za každou větou, každým odstavcem, každou kapitolou je patrná neuvěřitelná píle vědeckých rozměrů. Vždyť co jiného také samotné bádání je. Ale ač jde vlastně o, v první řadě, podání dobových reálií jednoho z významných českých regionů, jsou právě ony paní Lednickou převyprávěny nám laikům formou čtivého, působivého a zejména literárně kvalitního románu. I z tohoto důvodu si Šikmý kostel získal širokou škálu svých obdivovatelů. Věřím, že práce na druhém díle bylo, jak se lidově říká, „jako na kostele“.

Druhý díl trilogie je situován do období let 1921 – 1945. Zcela plynule navazuje na díl první, jak v časové, tak obsahové úrovni. Sledujeme, jak neuvěřitelně složitým procesem Těšínsko v těchto letech procházelo a jak se v něm vyvíjí názorové myšlení jeho obyvatel, tolik zvláštního a odlišného od jiných v tehdejším Československu, což je dáno jeho „promícháním“ různých národnostních menšin. Veškeré politické, společenské ale i kulturní vlivy zmiňuje autorka velice pozorně a zcela zásadně v tomto ohledu sama neprojevuje žádné sympatie vůči jedněm, ani druhým. 

Otázky týkající se zrady, křivdy a viny jsou bolestně vnímány dodnes, toho jsme si my, obyvatelé regionu, silně vědomi. Je však na každém z nás, aby si k této problematice utříbil svůj názor, a proto ráda poukazuji na fakt, že autorka si ten svůj v samotném příběhu nechává pro sebe, avšak poodkrývá nám jej v následném doslovu, který knihu uzavírá. Není jejím úkolem nám do hlav „vtlouct“ vlastní pravdu, ale pokusit se zmapovat místo a dobu tak, jaké doopravdy byly, jsou a budou. 
Záleží pouze na nás, zda potrvá další století udusat v některých z nás stále planoucí nevraživost a hořkou pachuť nenávisti vůči národnostním menšinám. A právě díla, jakým je Šikmý kostel, přispívají k tomu, aby lidé alespoň na chviličku pookřáli. Že příběhy z našeho regionu zasáhly laickou a odbornou veřejnost i v dalších koutech naší republiky, mluví jasně například to, že kniha byla na některých školách přidána na seznam povinné literatury k maturitní zkoušce.

 

Popsat události, které se v natolik živém regionu, jakým tento rázovitý kraj rozhodně byl a vlastně stále je, udály před a během druhé světové války, jistě není jednoduché a „stlačit“ to všechno do šesti set stran, je nadmíru obdivuhodné, a navíc ještě do šesti set stran, které se čtou skoro samy. Hlavními hrdiny zůstávají Barbora, její nejlepší kamarádka Julka a osiřelý Ludwik. K nim přibyly jejich děti, kterým chtějí, stůj, co stůj, zajistit mnohem lepší budoucnost. Tekly mi slzy při líčení, co vše pro ně plánují, o co vše bojují, aniž by ještě tušili něco o hrozící a blížící se druhé světové válce. Autorka mě opět dokázala do příběhu natolik zainteresovat, že jsem zapomínala na vaření oběda, chystání večeře…pořád jsem jen četla a četla a nikdo mě nesměl rušit.

Životní dílo, tak se o své trilogii vyslovila sama autorka v jednom z rozhovorů, který jsem nedávno četla. Kdyby každý z nás přispěl společnosti jen střípkem z toho, čím jí přispěla svým Šikmým kostelem paní Lednická, pak bychom na sebe mohli být všichni nepokrytě pyšní. A jak by pak bylo tohle naše kolektivní životní dílo krásné…

Autor: Denisa Šimíčková
 
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Na první pohled mě uchvátila obálka a anotace knihy mi slibovala přesně to, v co jsem doufala. A taky jsem to dostala, dokonce mnohem víc. Žádné takové fantasy jsem ještě nečetla, a to jsem celkem zvyklá na krvavé scény z různých severskýchPro citlivé povahy, kterým vadí násilí a explicita to určitě není. Autorka se s tím opravdu nepáře a pěkně vám to rozpitvá, stejně jako Nita pečlivě pitvá mrtvoly nepřirozených.
V pondělí 16. prosince jsme měli v Domě knihy vzácného hosta. Do Ostravy přijel na besedu MUDr. Tomáš Šebek, který zde představil svou knihu Objektivní nález: Moje nejtěžší mise.
Vyhrajte TraDiář 2025, který je určen pro všechny milovníky tradic, hodí se do každé rodiny – pro maminky, babičky i pro ty, kteří děti nemají. Pro všechny, kteří rádi používají tištěné diáře a chtějí se dozvědět něco víc a pomocí tradic se znovu napojit na přírodu a komunitu lidí kolem sebe. Čeká na 4 výherce!
Prémiový obsah
číst více