Nina Špitálníková vyrazila do Korejské lidově demokratické republiky rovnou dvakrát. Jako studentce koreanistiky se jí to podařilo v roce 2011 a pak – jak popisuje, spíše nedopatřením ze strany soudruhů KLDR – i o rok později. V rámci svých studií, procházek a výletů se snažila nasát co nejvíce informací, byť, jak se v knize Mezi dvěma Kimy dozvíme, to nebylo nikterak jednoduché. Při hodinách se ona i další zahraniční studenti ptali profesorů na všelijaké záležitosti, snažili se získat co nejvíce podrobností. Ne vždy byli ale učitelé sdílní a z textu je cítit tlak ze strany jejich nadřízených. Měli naučené fráze a byli si vědomi toho, co si mohou dovolit vypustit do světa sahajícího za hranice Severní Koreje a co ne.
Špitálníková je velmi zajímavou osobností, která zřejmě musí milovat výzvy a dobrodružství. Do KLDR se vydala bez toho, aniž by věděla, do čeho jde. Nikdo totiž nebyl schopen tyto informace zajistit. Vstupovala proto do neznáma. Překvapuje ještě daleko víc – tím, že si o vstup do této komunismem svírané země zažádala ještě podruhé. Nečekala, že jí pobyt povolí, ale předpokládá, že se tak stalo kvůli zmatkům během výměny hlavy státu.
Autorka je vynikající průvodkyní. Bezprostředně nás seznamuje se vším, co se dozvěděla. Téma je skvělé, ale bez někoho, kdo to neumí podat, by to nemělo tak vysoký význam. Špitálníková získala zkušenosti a vědomosti, které jsou nedocenitelné. Výpovědní hodnota je pro nás, čtenáře, na jedenácti z deseti. Popisuje věci, nad kterými zůstává rozum stát, jako kdyby byly nejen z jiného století, ale z jiné planety.
Odhaluje šokující podmínky občanů. Vítejte ve světe absurdit, čiré propagandy a zaobalené pravdy. Namátkou zmíním třeba toto: Obyvatelé nemohou bez předem schváleného povolení vycestovat ani do vedlejší vesnice. Do hlavního města Pchjongjang se dá se říct dostanou jednou za život – v rámci školního výletu. Teplá voda teče v metropoli u výše postavených lidí, a to jen několikrát denně. Prohlašuje se zde, že hamburger vynalezl Kim Čong-il. K jízdě na kole je zapotřebí řidičský průkaz, ale jste-li žena, máte smůlu. Máte nařízeno, co si můžete oblékat či jaký účet mít. Špitálníková nás podrobně seznamuje s černým trhem, s jeho chodem a tím, co na něm lze pořídit. Pokud to situace vyžaduje, různé záležitosti zasazuje do historického kontextu. Při svých vycházkách měla v patách tajnou policii, což je povolání, které je v této zemi hojně zastoupeno.
Nebyla by to Špitálníková, kdyby nezkusila i zakázané věci. Jako je například jízda metrem – holá šílenost… 😊 Ano, u čtení se skvěle pobavíte. Oceníte, že se můžete usmát a že výběr četby a navíc bez cenzurovaných částí je jen a jen na vás. Ale samozřejmě úsměv střídá šok a ustrnutí, uvědomíte-li si, že tam kdesi daleko někdo musí žít tímto způsobem.
Spisovatelka svůj výklad prokládá přímou řečí – když mluvila s profesory či „obyčejnými“ Severokorejci. Podařilo se jí „vyvézt“ i několik fotek, text je tak proložen černobílými a barevnými obrázky. Co já vždy velmi vítám, díky uvedeným zdrojům jsem získala tipy na další literaturu týkající se tohoto ožehavého tématu. Líbí se mi, že je kniha rozčleněna do kapitol a podkapitol, např. Partnerské vztah, Bydlení a platy, Exkurze propagandistickými monstry atd. Špitálníková nám představuje svá oblíbená místa, ale stejně tak různé bizáry. Je to pro mě z pohledu čtenáře docela zvláštní dozvědět se, že si svým způsobem Severní Koreu zamilovala.
„… a tak jsme rychle snědly svůj oběd a požádaly o zaplacení. Paní si naúčtovala pár wonů – v přepočtu na české koruny pár halířů. Nechtěla na nás vydělat, chtěla nám dát jen najíst, i když si musela být vědoma, jaké z toho může mít patálie. Nechaly jsme jí na stole několik euro, v přepočtu průměrný plat Severokorejce za půl roku, a mlčky jsme odešly.“ (s. 118)
Je s podivem, jak si lidé nechávají krást svobodu. Bohužel však nic jiného neznají… Mezi dvěma Kimy vám ke čtení vřele doporučím v rámci rozšíření povědomí o tom, jak to chodí jinde než v evropských státech. Vynikající sondou je i Svědectví o životě v KLDR, recenzi si můžete přečíst na blogu stejně jako rozhovor s Ninou Špitálníkovou.
Autorka: Radka
