To, že se západní společností není „něco“ v pořádku, vidí asi každý. Je např. naprosto evidentní, že pojmy jako svoboda, demokracie či lidská práva již dávno ztratily svůj duchovní étos a postupně pozbývají i praktický, reálně uchopitelný obsah a význam. Příkladů pro toto tvrzení lze uvést bezpočet, zmíním tu jen jeden z nedávné doby, který je podle mne v mnohém signifikantní. Jde o katalánské referendum o nezávislosti, kdy španělské bezpečnostní síly zasáhly proti voličům s brutalitou tak hrůznou, že stovky lidí utrpěly zranění a celý svět nevěřícně zíral na záběry, známé dosud pouze z jihoamerických diktatur. Reakce vůdců Evropské unie, podle nichž šlo o „vnitřní záležitost Španělska“, byla neméně šokující.
Vnitřní eroze západní civilizace se však nejvíce projevila během invaze muslimských migrantů v roku 2015, která nade vší pochybnost ukázala, že politické špičky zcela ztratily kontakt s realitou a nejsou schopny a patrně ani ochotny bránit zájmy svých občanů. Namísto razantního zastavení přílivu nelegálů se establishment spojil s mainstreamovými médii a začal štvavou kampaň vůči „xenofobům“, „extrémistům“. „radikálům“ a „rasistům“, tj. lidem se zdravým selským rozumem, dobře si uvědomujícím nebezpečí islamizace našeho kontinentu. Příkop mezi obyvatelstvem a jeho politickou reprezentací je dnes hlubší než kdy jindy, na druhou stranu však nelze popřít, že lidé si své vládce volí ve svobodných volbách...
To pochopitelně není jediný paradox naší doby. Na absurdity současné společensko-politické situace v západních demokraciích po léta upozorňuje řada konzervativních politologů a sociologů, zatím však bohužel bez toho, aby jejich varování nějak významněji ovlivnilo veřejné mínění. Levicová ideologie pseudointelektuálů pokračuje ve svém vítězném tažení a nikde není vidět sílu, která by tento zhoubný vývoj zastavila.
Proč tomu tak je? Kde hledat příčiny toho, že sociální inženýři spolu s multikulturními fanatiky se takřka bez odporu společnosti zmocnili institucionálních převodových pák k jejímu zničení? Jak je možné, že to, co bylo ještě nedávno považováno za neakceptovatelné či zvrácené (legalizace homosexuálních svazků, sexuální „výchova“ na školách, genderová ideologie, homoadopce, rozbíjení tradičního modelu rodiny ve jménu „alternativních“ forem soužití), je najednou normální, pozitivní a pokrokové? Proč lidé – abychom to řekli „na plnou hubu“ – dobrovolně strkají hlavu do oprátky?
Prolomení hradeb
Na tyto otázky hledá odpovědi Petr Hampl ve své fascinující knize Prolomení hradeb. Významný český sociolog se přitom nespokojuje pouze s popisem daného stavu, ale programově jde až ke kořenům dnešního schizofrenního stavu ve společnosti. Všichni zajisté tušíme, že za prosazováním neomarxistické ideologie na všech úrovních státu stojí neziskové organizace, absolventi tzv. humanitních vysokoškolských oborů či roztodivné zahraniční nadace, jejich aktivity jsou však mnohdy natolik sofistikované, že dát je do přímých souvislostí není jednoduché. Petru Hamplovi se právě toto zdařilo, jeho kniha s mimořádnou analytickou zručností zkoumá skutečný svět za zrcadlem rádoby demokratické fasády a výsledkem je syntéza mnoha kamínků do mozaiky nemocné společnosti, infiltrované virem suicidní otupělosti tváří v tvář osudovému nebezpečí islámské expanze. Západ si podle všeho svobodně zvolil za cíl vlastní sebezničení a zdá se, že v tomto směru dosáhl především v posledních letech nebývalých „úspěchů“.
Hodnocení
Ekonom Pavel Kohout charakterizuje Prolomení hradeb takto: „Petr Hampl je originální a v mnohém provokativní autor, který neklouže po povrchu věcí a dějů. Jeho kniha má potenciál stát se událostí roku v oblasti literatury faktu. Vřele doporučuji.“ Benjamin Kuras pak dodává: „Mistrovské dílo. Věcné, objevné, napínavé, stmelující všechny informačně dostupné aspekty dnešní megakrize.“
K těmto slovům bych připojil už jen to, že Hampl před českou veřejností s nebývalou jasnozřivostí a politickou nekorektností rozebírá témata, jichž se mainstreamová média bojí jako čert kříže a jeho knihu by si tudíž měli přečíst všichni ti, kdo už nechtějí být pasivními konzumenty oficiální propagandy a la´ Mladá fronta či Česká televize.
Autor: Jan Hofírek
