Nesnáším lidi, co si neustále na něco stěžují a často strkají nos do něčeho, po čem jim může být houby. Jednoduše mají potřebu slídit a k tomu dávat okolí ostentativně najevo, jak je to rozčiluje, jak jim to nevyhovuje, jak jim to vadí...
Osobně jsem se naučila před takovými individui zavírat pomyslné dveře. Jde to, ale chce to um – nebýt drzý, uštěkaný, nedej bože sprostý, a přesto dát zdvořile najevo, že mě to jejich brblání vážně vůbec nezajímá. Ruku na srdce, oni mě stejně pomluví i tak. Ale proč si dělat život ještě více nepříjemný? Vždyť už tak je náš den naplněn shonem a samými starostmi až příliš. Proč si na bedra nandávat ještě negativitu lidí okolo? NE.
Jsou však lidé, kteří (zřejmě) ze zdvořilosti svůj asertivní postoj vůči čemukoli negativnímu dát neumějí, anebo by i třeba chtěli, ale netuší, jakou správnou cestu zvolit. A přesně pro ně poslouží tato publikace plná návodných příběhů, které ukáží, co dělat s mrzkým kolegou v práci nebo pomlouvačnou sousedkou za plotem domu.
Pamatujte, křečovitý permanentní úsměv nic nevyřeší. Naopak, často vede k depresi. To není z mé hlavy. To vybádali japonští vědci.
S lidmi se v zásadě nehádám, ale můj manžel je například ten typ, co si žádné servítky rozhodně nebere. A jsem to pak já, kdo ho musí sem tam usměrňovat, když vidím pulzovat žilku na jeho spánku. To, co vyvádí v knize Boris, je však spíše trucovité, až dětinské. Lea je naopak příliš harmonická. S každým chce být za dobře a vede to až do takových absurdit, že se stává notorickou lhářkou. Uvědomuje si to a hodlá celý svůj nesouladný postoj k životu změnit a dát do pořádku. Vždyť je tak krátký na to, abychom v něm dělali něco, co nás nebaví, s někým, s kým vlastně ani trávit čas nechceme...
Kniha Udělej to jako racek: Vy… se na to! je doplněna o testovací otázky, které mají poodkrýt pravdu o našich negativních návycích, které nám berou nejen drahocenný čas, ale i energii. Z testu jsem vyšla jako člověk, který potřebuje žít v rovnováze s lidmi ve svém okolí. Konflikty nevyhledávám a vycházím druhým vstříc formou kompromisu. Za mě ideální stav.
Pak jsou tu ale vzorce, se kterými se rodíme, dostali jsme je tedy do vínku. Lze s nimi tedy něco dělat? Lze je "přechytračit"?
Jestli patříte mezi ty, kteří do konfliktů spadají dennodenně a vlastně vůbec netušíte, proč je tomu tak, měli byste se sebou začít něco dělat. V Americe to lidé řeší návštěvou terapeuta, v našich končinách pořád dobře funguje vybalit svá trápení na nejlepší kamarádku či kamaráda. Pouze ten je schopen vám nastavit to opravdové, ničím nezkreslené zrcadlo.
Co ale dělat, když takového přítele nemáte? Pak nemusíte zoufat, přečtěte si tuto knížku a zkuste se řídit krok za krokem radami v ní obsaženými. Pokud ani to nepomůže, dobrou zprávou je, že terapeuti dorazili už i k nám.
Kniha přichází i s tipy, jak trénovat schopnost zvládat konflikty. Často dosti úsměvné, proto mě knížka ve své podstatě i pobavila. A třešničkou na dortu jsou rady pro vedení hádek pro začátečníky i pokročilé. Zkoušeli jsme si scénky z knihy přehrát s manželem a musím říci, že už dlouho jsme se tolik nezasmáli.
Je nutné myslet na jednu z nejdůležitějších pouček: Nemusíte se zalíbit všem. Vlastně to ani není možné a nezapomeňte: „Ten, kdo následuje stádo, má před sebou jen zadky.“ (citace, str. 15).
Autor: Denisa Šimíčková
