6. srpna 2022 si připomeneme 78. výročí životické tragédie. Informace, které ve školách podávaly soudružky učitelky v sedmdesátých letech byly pokřivené tehdejší komunistickou ideologií. Já osobně jsem se s osudem Životic seznámila až na vysoké škole. Na základní a střední škole nejspíše nebyl prostor pro informování žáků o událostech, které se děly takřka „za humny“ jen před pár desítkami let.
A právě Životicím, malé obci ležící uprostřed Těšínského Slezska, se ve své nejnovější knize věnuje Karin Lednická. Po podpisu mnichovské dohody byla tato vesnice zabrána Polskem, po 1. září 1939 si ji Němci přičlenili ke své velké Říši.
Kniha v sobě nese prvky beletristické, zejména v pasážích, kde jsou líčeny příběhy místních lidí. To, jak se cítili, co prožívali a jaká traumata si do budoucna po tragické události odnesli. Právě vzpomínky a rodinné archivy těchto pamětníků se staly významným zdrojem pro sepsání této knihy. Pamětníci poskytli dávno zapomenuté detaily, dříve nikdy nezaznamenané. Zároveň je kniha silně faktografická, opatřená rozsáhlým poznámkovým aparátem, fotografiemi, dobovými dokumenty. Vychází z pečlivých rešerší, především z dříve publikované badatelské práce profesora Mečislava Boráka, kterému je zároveň dedikována.
Po celý čas čtení jsem z vyprávění cítila svíravou atmosféru strachu místních obyvatel z toho, co se děje, co se bude dít, kde se nedej bože někdo nechtěně prořekne a způsobí tím nenadálou pohromu.
Autorce se podařilo dokonale vykreslit charaktery jednotlivých osob. Obrovskou averzi jsem si vytvořila vůči četnickému strážmistru Sattlerovi a starostovi Mokroszovi, který se neštítil vyvíjet na občany vesnice tvrdý, mnohdy až agresivní tlak na přijetí německé národnosti. Podepsat volkslistu nebylo vůbec jednoduché, ačkoliv se mohlo zdát, že díky tomu budou mít místní od nacistů „klid“ a získají trochu materiálních výhod. Podepsání však neslo i stinné stránky. Na volkslistaře se totiž vztahovala povinnost narukovat do wehrmachtu.
V čem spočívá podstata životické tragédie? Stala se drsnou odplatou za nepovedenou partyzánskou akci v místním hostinci, ke které došlo v srpnu 1944 a při níž zemřeli příslušníci gestapa. Důkladné vyšetřování si vzal do svých rukou samotný šéf těšínského gestapa, horlivý a rázný Guido Magwitz, odhodlaný k naprosto brutálnímu zásahu. Líčení postupů vraždění nevinných lidí bylo otřesné. Šlo o tak mrazivé čtení, že mi děsem vstávaly chlupy po celém těle.
Akce si vyžádala mnoho obětí. Ty byly často popraveny zastřelením přímo na dvorcích a polích. Muži a chlapci mnohdy umírali před očima vlastních dětí, manželek, rodičů. Některé děti musely dokonce své otce naložit na povozy, kterými byli mrtví odváženi na židovský hřbitov v Orlové.
Při této odvetné akci docházelo rovněž k zatýkání, jemuž se nevyhnuly ani ženy, které pak skončily v koncentračních táborech. Krutým trestům neunikly ani rodiny těch, kteří jakýmkoliv způsobem pomáhali partyzánům. Ze Životic bylo odvedeno celkem čtyřicet jedna lidí. Po válce se do svých domovů vrátili pouze čtyři. Tvrdé nacistické represe zasáhly i širší okolí obce, trvaly několik měsíců a vyžádaly si další desítky životů.
Po této události strnuly Životice v tiché nehybnosti, v tichu, které bolí. Přeživší zažili to nejhorší, co člověka může potkat. Viděli a slyšeli to, co nadosmrti nedokážou vymazat z hlavy.
Na památku obětí životické tragédie byl postaven památník, který provozuje Muzeum Těšínska. Bohužel je otevřený jen v úterky a základ expozice je stále z 80. let. Pomníčky zavražděných, které byly pietně umístěny na místech poprav, zcela nepietně ustupují novodobým budovatelským postupům, například sportovním areálům nebo plánovaným silnicím.
To je samozřejmě smutným důsledkem faktu, že mnozí současní obyvatelé Moravskoslezského kraje ani netuší, že k nějaké životické tragédii kdysi došlo. Znovu to dokazuje, jak nezbytné je podobné události připomínat a předávat dalším generacím. Učit se na základních školách o pravěku a středověku je sice potřebné, ale ve školních osnovách by měl být prostor i pro novodobou historii. Je nezbytné začít otevřeně mluvit o událostech, které se staly v době nedávné a v místech, která obýváme, o památnících, kolem kterých chodíme a nevěnujeme jim náležitou pozornost čistě z neznalosti dějin.
Karin Lednická už nemusí čtenářské obci dokazovat, že patří mezi nejlepší české spisovatele. Toho dosáhla již úvodními dvěma díly trilogie Šikmý kostel, která se zcela zaslouženě stala fenoménem české knižní scény. I Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie jsou přesně tím typem knihy, do které se začtete a neodložíte ji, dokud nebudete u konce. Nezbývá mi, než autorce poděkovat za silný čtenářský zážitek a za další podnětné poučení o našem překrásném, avšak drsnou historií zbrázděném kraji.
Autor: Denisa Šimíčková
