Sérii Měsíční kroniky jsem si zamilovala v podstatě okamžitě, takže pustit se do Renegátů byla jasná volba. Navíc superhrdinové rozdělení na "klaďase" a "padouchy"? To zní prostě lákavě. Nejsem si jistá, jestli mě autorka rozmazlila, ale čekala jsem mnohem víc. Většinu knihy byl děj takový rozpačitý, nic extra. Naštěstí to zachránilo posledních pár kapitol a docela zajímavé odhalení na konci. Jsem na to pokračování zvědavá a vážně doufám, že natažením na dvě další knihy nijak neutrpí. Těch celkem mrtvých míst bylo i tady až příliš. #sorryjako

Nebylo to špatné, ale je pravda, že podle nadšených ohlasů jsem čekala něco víc. Nápad byl fajn a příběh se dobře četl, ale žádný "wow" efekt se u mě nekonal. Postavy ujdou, i jejich motivace, ale přiznávám, že při jejich rozpačitém citovém objevování jsem se jen shovívavě usmívala a říkala si sama pro sebe : "Hele děcka, v podstatě můžete každou chvíli umřít, tak co kdybyste na to konečně skočili?" Něco podobného jsem čekala, vždyť je to příběh z kategorie NA, ale už jsem jich pár četla a postavy mi tak citově nevyzrálé ještě nepřišly. Přiznávám, že váhám, jestli se pustit do druhého dílu. Ale možná kvůli tomu závěru to nakonec zkusím.