Na pražském veletrhu Svět knihy jsme se zastavili na besedě s Lindou Rybovou a Kateřinou Winterovou, autorkami již druhého dílu Vaříme podle herbáře, které jsou také moderátorkami bylinkové show Herbář. Spolu s nimi se besedy účastnil fotograf Adam Holý.
Besedu doprovázela moderátorka Stáňa Lekešová, která holkám položila několik otázek a samozřejmě ani Adam se tomu nevyhnul.
Lindo, vy jste výborná kuchařka, jak jste se naučila vařit?
Linda: Ne, výborná určitě ne. Já vařím ráda a možná docela dobře, ale třeba oproti moji babičce nejsem výborná kuchařka, to bych si nedovolila tvrdit, ale vařím z lásky k jídlu a dětem, kterým vařím. Zaujalo mě třeba vepřové v krustě, to dělám ráda, protože mi to chutná. Adame pamatuješ si vepřové v hořčičové krustě?
Adam: Zcela zřetelně.
Adame a jak vy vzpomínáte na spolupráci při focení obou knížek?
Adam: Já na to moc nevzpomínám, protože ten proces stále jede. Pracuje se na dalším díle a moje vzpomínky jsou velice živé, smyslné a voňavé. Je to prostě vysněná práce pro fotografa, protože je tam strašně fotogenických prvků, kterými se můžu zabývat. Jednak jsou to nádherné kuchařky a jídlo je jako disciplína pro fotografa hodně atraktivní, protože tam je hodně struktur a výzev, jak materiálových, tak i světelných, takže z tohohle hlediska je to skvělá práce.
Kde jste nacházeli inspiraci, protože receptů je velké množství, ale vy tady máte takové specifické recepty na různé tinktury a nápoje. Kdo vám pomáhal v té odborné části?
Linda: To tak různě kombinujeme, samozřejmě máme na pomoc některé bylináře, staré herbáře. Část jsme my a část jsou lidi s námi spojeni, tzn. rodina nebo kamarádi. Část je internet a různé kuchařky, které jsou zaměřeny tak, jak my potřebujeme. Některé recepty si bereme a trochu je dotvoříme, takže těch zdrojů je více.
V úvodu první knihy, která už je nějaký čas na pultech, děkujete svým dětem. Jak ony přispěly k pořadu herbář nebo i k těm knihám?
Katka: Já myslím, že největší jejich vklad je, že byly velmi trpělivé, že přežily to natáčení, za to jim patří veliký dík. A že nezlobily. Ale vlastně i pomohly natáčet, přímo se účastnily procesu. Já myslím, že dětem se musí jenom děkovat, protože jsou velkou inspirací a děláme to i pro ně.
Katka: Já myslím, že největší jejich vklad je, že byly velmi trpělivé, že přežily to natáčení, za to jim patří veliký dík. A že nezlobily. Ale vlastně i pomohly natáčet, přímo se účastnily procesu. Já myslím, že dětem se musí jenom děkovat, protože jsou velkou inspirací a děláme to i pro ně.
Co z toho všeho jste si odnesly i do svých životů? Nepochybně jste se hodně věcí během psaní a natáčení naučily a vzpomněly jste si co jste znaly a věděly, takže informací jste měly hodně z tohoto oboru.
Linda: Já osobně spoustu nových receptů, spoustu inspirace, větší znalost bylin, rostlin a jejich účinků. Potom více zábavy s Káčou, protože je dobré, že spolu můžeme pracovat. Královsky se bavíme, královsky se najíme a tak si dobře zatočíme, hezky se vyfotíme. Myslím si, že to máme dost krásné, takže náš život to docela obohacuje různými směry.
Katka: Já musím říct, že díky herbáři a díky spolupráci se všemi skvělými lidmi, kteří nám pomáhají, mě tenhle segment strašně zaujal a mám potřebu se mu věnovat víc a víc, takže děkuji, že jsem mohla ve svém životě nahlédnout do dalších dveří, do dalších možností, jak se realizovat, děkuji.
Můžeme také nahlédnout do zákulisí herbáře, protože to není zrovna jednoduché natáčet o rostlinách a přírodě. Ony se nepřizpůsobí a musí se čekat, až budou v té určité síle, až budou krásně nakvetlé a bude je moct sbírat, takže to třeba bylo součástí celého toho natáčení?Katka: Na to by mohl odpovědět Adam, protože točil a fotil novou znělku. Můžeš nám teda říct Adame .... Dobře, tak já odpovím za tebe. Příklad je to, že když chceme zachytit jaro, tak máme jen omezený čas. Jaro je o květech, to je nějakých 14 dnů, kdy to vyraší a vy to musíte zachytit, protože pak už je pozdě a všechny jabloně a meruňky jsou pryč a už je jen ta zelená. Musíme být hodně předpřipravené a flexibilní. Jít naproti té přírodě a čekat co udělá. Herbář točíme v průběhu celého roku, abychom zachytily všechny ty změny, protože recepty jsou založené na různých bylinách, které rostou v různých časových obdobích roku a některé věci jsou sezonní, takže my se podřizujeme přírodě a musíme být hodně flexibilní.
Linda: V praxi to vypadá tak, že když kvete magnolie nebo mandlový sad, tak někdo zavolá a řekne: "Zrovna kvetou mandle" a vy musíte zrušit úplně vše, děti, práci a musíte odjet fotit mandle a tak. Nás to udržuje pořád živé.
Bylinek jste poznaly velké množství. Měly jste možnost se potkat s bylinkáři, kteří tomu hodně rozumí. Máte vy samy své oblíbené rostliny, své byliny, na které přísáháte, které si pěstujete a kdybyste zahradu neměly, tak byste si je daly třeba za okno?
Katka: Já musím říct, že i když toho poznávám pořád víc a víc, tak člověk přece jen to co má nejvíce osahané, to se pořád opakuje. Takže tím, že máme možnost sběru bezu, protože mezi námi je velké množství bezových hájů, tak hlavní rostlinou je bez a pak šalvěj. To, co nás nejvíce trápí, jsou bolesti v krku, pokašlávání, zahlenění, takže šalvěj se dá nejenom kloktat, dá se i inhalovat. S tím tedy opatrně i s dětmi, protože ty by ji neměly užívat. Ale pro mě je šalvěj, bez a potom koření, to si myslím, že je hodně léčivé, ale k tomu má Linda co říct.
Linda: No já tomám hlavně přes ty chutě, takže moje stálice je rozmarýn, protože mi to hrozně voní, je to moje krásná bylina a docela vydrží, není úplně choulostivá. Dá se používat na brambory i na maso. Potom mám strašně ráda mátu, protože jak Káča má bez a šalvěj, tak já takhle používám mátu pro její léčivé účinky a pro její chuť. Takže mátový čaj je zásadní a mojito, samozřejmě nealkoholické, to je jasné.
Adam: Z dobrot mám nejradši koriandr, ten mi připomíná Mexiko, kde jsem byl a hrozně se mi tam líbí, je to esence čerstvosti.
Vy máte už za sebou dvě knihy, takže jste autorkami dvou knih. Teď nechci používat slovo spisovatelky, vy jste skromné a určitě se tak necítíte. Asi je vždycky hodně těžké vybrat to nejlepší, to co byste si představovaly, že by v té knize mělo být. Po úspěchu té první knihy to samozřejmě člověka zavazuje i k tomu, že chce mít to lepší i v té druhé. Co osobně nejraději z té knihy děláte?
Linda: Tam jsou právě ty různé krusty a tyhle ty věci. Já dělám ráda věci, které jsem dřív neznala, nebo je nepoužívám, takže je pro mě zajímavé vyzkoušet něco nového a zajímavého, co bych mohla zařadit do svého jídelníčku. Teď jsme zrovna dělaly pampeliškový med a ten jsem si dělala i doma a to mě baví, ten budu dělat každý rok.
V úvodu máte rozhovor s Hankou Zemanovou, která u nás v České Republice byla první propagátorkou bio potravin. Jak vy to máte s bio potravinami?
Katka: Já musím říct, že pro mě se Hanka Zemanová stala guru, když jsem byla mladší a když jsem se začínala zajímat o tu stravu díky dětem. To byl největší moment, kdy to bylo potřeba, ale zajímala jsem se o to už dříve. Díky Hance jsem poznala třeba dýni hokaido, kteoru mám strašně ráda a koupila jsem si i její kuchařku a díky ní jsem se začala o to lepší stravování více zajímat. Samozřejmě v dřevních dobách to bylo docela náročné, protože člověk není zvyklý na nové chutě a zpočátku se mu může zdát, že mu to jídlo nechutná, protože je tam málo cukru, málo zružených tuků a já nevím čeho a ty zdravější potraviny někdy chutnají jinak a můžeme z toho být překvapení. Já mám teda tu cestu přes Hanku jasnou, tam to začalo a už to trvá několik let a myslím si, že je důležité se o tuto tématiku zajímat, protože jsme tady v problému postřiku a spousty chemie v jídle a jsme postiženi různými civilizačními nemocemi a tak, takže bio je u mě denně na talíři.Linda: To já jsem to měla asi v době, kdy jsem byla vegetariánka, což už je 13 let. Tak to bylo z etických důvodů kvůli zvířatům. Nelíbilo se mi, jak jsou chované a kde jsou chované. Jak jsou zabíjené atd. Z toho to celé vzniklo, šetrnost k přírodě, ke zvířatům a tím pádem i k sobě, k nám všem. Co se týče bia já kombinuji bio, farmářské potraviny a věci ze soukromých ověřených zdrojů. Pro mě ty věci nemusí být striktně bio, ale nějak rozumně na to nahlížet a zajímat se, co z čeho je, je nejlepší.
Adam: Já dávám přednost bio potravinám, mám rád tu kuchyni, která je úplně minimalistická. Používám ty koření, co mám rád. Bio výrobky mají čistou chuť zatímco ten průmyslový kus masa je bez chuti.
Točí se 3. díl Herbáře. Tím pádem píšete už 3.díl knihy. Je stále co nacházet? Je to nepřeberná studnice ta příroda a bylinky? Ještě pořád tam můžete najít něco nového a neozkoušeného?
Katka: Ja si myslím, že potraviny jsou pořád stejné, možná tam přichází nějaké vlivy z Asie, z Jižní, Severní Ameriky. Ale jde spíše o kombinace. Pak to jsou různé trendy, které přicházejí jako raw strava, veganská strava a tam je to zajímavé v tom, jak se potraviny zpracovávají a jak se konzumují. To je třeba zajímavé, takže si myslím, že pořád je něco nového. Lidé jsou vynalézaví a je nepřeberné množství receptů. Když se něco opakuje, pořád na to máme chuť, pořád to chceme zkoušet, pořád to chceme jíst. Já si klidně dám čtyřikrát boloňské špagety, ale když to vaří různý kuchař, vaří to trošku jinak. Je to zajímavé něčím jiným, přidá tam třeba různé byliny. Nebo co se týče těch dovezených věcí, jako jsou chia semínka proč ne, proč si neudělat něco z nich a taky je z toho spousta receptů.
Linda: My to máme strukturované. Máme zhruba 33 bylin na každou řadu, takže jsme se dohodly, že jich uděláme sto. V každé sérii jich bylo kolem 30-ti, takže kytek je strašně moc pořád.
Pořad Herbář byl druhým nejúspěšnějším pořadem České televize. Jak si vysvětlujete, že lidé v dnešní době, když šetří, hledají nejlevnější suroviny a recepty, mají takový zájem o bylinky a tradiční vaření, návrat k přírodě?
Linda: Já myslím, že je to obecný trend, který trvá už docela dlouho. Začal tak pozvolna a my nejsme úplně na začátku. Myslím, že za tu dobu, co se lidi začali vracet k tradicím a ke starým receptům a léčivám, tak to už docela nějaká doba je a mezitím těch lidí je čím dál víc a na Herbáři je vidět, že z téhle alternativní kultury se už dávno stala mainstream kultura. Už to dávno není jen okrajová záležitost.
Text, foto: Lucie Toušová