Trisolaris je vznáší nad Zemí jako nekonečný stín. Hlavní protagonista trisolarské krize, Luo Ťi, se stáhl z veřejnosti a nyní dlí daleko od lidí. Jeho osud již není důležitý – do čela lidské civilizace se dostává mladá Čcheng Sin, jejíž život je obyčejný. Poznala prosté lidi, vydala se svou cestou a vždy byla okouzlena vesmírem. To se mění v okamžiku, kdy se stává strážcem meče, člověkem držící možnost zničit Zemi i Trisolaris stisknutím jednoho tlačítka. Od té chvíle se všechno komplikuje. Země není v bezpečí. Lidé se s pomocí nezkušené Sin snaží přijít na plán k záchraně a ona musí najednou obětovat to, o čem ani nevěděla, že má; vzdát se přátel; stát se někým jiným. Všechno, co mělo zůstat zachráněno – i za cenu destrukce lidství – je najednou v prachu. Nebezpečí ale nepředstavuje pouze hrůzostrašná Trisolaris – potvrzuje se princip temného lesa a vesmír se stává nebezpečnějším, než kdykoli jindy. V ohrožení není Země, ani Sluneční soustava, ale celý lidský druh, který je pouze kapkou v moři plném nepřátel.
Jakmile se lidé ztratí ve vesmíru, jsou pět minut od diktatury. — str. 509
Pokud by se hledala slova dost výstižná k tomu, aby charakterizovala celou sérii, byla by to přirozenost a lidskost. Předešlé dva díly – Problém tří těles a Temný les – na počátku slibovaly velký zážitek, a byť se autor tohoto slibu držel, vždycky sklouznul spíše k výrazné popisnosti, kterou kladl výš, než akci. To se u Vzpomínky na Zemi výrazně mění. V závěru trilogie se velkého zážitku opravdu dočkáme. Postavení v sérii tohoto dílu se totiž změnilo tak razantně, že svým obsahem vyvolává dojem, že do trilogie vůbec nepatří. Liou Cch’-Sin naboural vlastní kánon a pracuje se čtenářem jako s osobou, která má znalosti hlavních událostí, a tak je nemusí opět popisovat. Tím dochází k jemnému rozpínání sci-fi světa, který tak dlouho vykresloval, a dostalo se prostoru i novému pohledu na Trisolaris, o dalších civilizacích nemluvě. Cch’-Sin k tomu všemu dokázal zachytit lidský přístup k budoucnosti. V sérii nikdy neuplatňoval prvky působící nevěrohodně – pokud už k něčemu takovému sklouzl, vždy to dokázal důstojně obhájit. Cestování v čase na základě hibernace se nejeví nijak nepřirozeně, a dokonce i kapitoly z roku 19 906 416 (který se zdá už číselně jako prostor pro klišé) nepopisují nic, k čemu by příběh nesměřoval. Všechno funkčně spojit a složit do kompletní mozaiky, to je Cch’-Sinova silná parketa.
Autor sám neví, zda se k budoucnosti postavit skepticky, či nikoli; zobrazuje ji prostě tak, jak by se mohla udát. Přirozeně, jakoby popisoval něco, co se už stalo. Vzpomínky na Zemi jsou protknuty opravdovým holdem lidství, neboť vyzdvihují naší schopnost se rychle adaptovat a dokonce i v kritických okamžicích si zachovat kousek lidství. Lidské rase tak nastavuje zrcadlo v podobě Trisolaris – lidé se mohou učit od ostatních (pokud chtějí), ale stejně tak mohou mimozemšťané získat něco od nás. Přeci jen, nevynikají lidé právě tím, že se dokážou přetvářet, lhát a podvádět? A proč by něco takového nemohla převzít i rasa, která něco takového vůbec neznala?
Cch’-sin je pánem slova a byť to bylo patrné už od prvního dílu, Vzpomínka na Zemi dokáže přesvědčit i ty, kteří byli na pochybách i během druhé knihy. Zatímco první polovina třetího svazku obhajuje touhu zůstat na planetě Zemi, ta druhá má výrazně nostalgický tón, který se díky čtivému stylu stane základem osobnosti nejen Sin, ale i samotných čtenářů. Tohle je jedna z největších přínosů celé série – autor dokáže postupným a pomalým odhalováním charakterů postav vytvořit nezničitelný vztah čtenáře a protagonisty. Vzpomínka na Zemi je příběhem ztráty ideálů, jejich opětovného nalezení, promarněných šancí a touhy žít v míru. Od poloviny se toto pouto prohloubí a najednou jste to vy, kdo zažívá všechny strasti a ví, že kdesi daleko ve vesmíru je něco nového a nebezpečného. Do tak malého prostoru (a věřte, že více jak 700 stran je v tomto případě málo) autor tak dostal vše, co upoutá pozornost. Svým dílem otevřel tajemství vesmíru, manipuluje s jeho pravidly a není žádným tajemstvím, že dokáže rozvést příběh ze třetího prostoru do toho dvoj- či čtyřrozměrného.
„Devatenáct milionu let smaže všechny stopy. Čas je ze všech přírodních sil nejkrutější.“ — str. 718
Jelikož se autor nebojí posouvat vlastní hranice a porušuje zavedená pravidla mainstreamové literatury, neváhal sáhnout po docela netradičním ukončení série. Poslední díl nabízí vše, co minulým scházelo – závěrečné kapitoly i přes to žádnou akci nenabízí, spíše naopak. Jsou plné přijetí budoucnosti, ať už bude jakákoli. Akce opět ustupuje do pozadí a nahrazuje ji duševní nitro postav, nacházející se daleko od všeho, co znali. V tu chvíli se objevuje jakési přijetí opakujícího se cyklu přírody a samotného času. Postavy se proti ní nijak nebouří, přijímají ji se stoickým klidem. Tohle se autor snažil nastínit už dříve, kdy lidé sice kvůli Trisolaris porušovali zavedené zákony, ale je to nakonec příroda a čas, kdo zvítězí. Epilog tedy neodhaluje skutečného vítěze celého sporu. Lidstvo je v moři vesmíru pouhou kapkou a nemá v rukou moc měnit zákony, které tady byly dříve, než my.
Vzpomínka na Zemi se ve výsledku stává naprostou povinností pro každého, kdo holduje sci-fi žánru, nebojí se vyzkoušet neobvyklý přístup k příběhu a chce zažít pravděpodobně jeden z nejintenzivnějších zážitků, které může kniha nabídnout. Po předešlých dvou dílech má třetí kniha plno akce, zvratů a sympatických postav. Závěr trilogie prostupuje pocit nostalgie, ale zároveň i naděje v podobě přírodních zákonů, které by nakonec mohly opět nastolit mír. Liou Cch’-sin umí pracovat se čtenáři, ví, jak na ně zapůsobit a rozumí, jak navodit atmosféru, kterou požaduje nejen on, ale i příběh. Poslední kapitoly tak neobsahují válku světů. Místo toho v nich převládá pocit smutku a zároveň i radost za život, který žijeme.
Autor: Filip Faja
