V českém fotbale nenajdete nikoho, kdo by měl takový šarm. Pavel Horváth je výjimečný, osobitý a originální. Například jeho kamarád a známý režisér Jakub Kohák o něm tvrdí: „Pavel je unikátní člověk a unikátní fotbalista. Na hřišti se chová jako rozvážný vykutálený brundibár, který má schopnost bleskově zaútočit jako sršeň.“
I takovými slovy se můžete bavit při čtení knížky, která právě vychází jako bonus. Jedná se o volné pokračování Horváthova bestselleru Můj příběh nekončí. Proč se vůbec kapitán plzeňských fotbalistů znovu pustil do psaní? A jaký z toho má dojem? „Znáte mě, jsem ukecanej,“ usmívá se osmatřicetiletá legenda.
Ukecanost v tom možná roli hraje. Ale měl jste lidem pořád co říct?
To doufám, snad jsem nemluvil do prázdna. Musím se přiznat, že s nápadem o knižním pokračování jsem nepřišel já, ale rozhodně jsem nebyl proti. Víte, jak se při natáčení filmů obvykle na jinou kameru točí krátký dokument?
Jasně, film o filmu…
Přesně tak. A tohle je kniha v knize, proto nese název Můj příběh neskončil. To hlavní už jsem řekl, můj příběh byl napsán. Jenže za ten poslední rok, co jsem chodil po autogramiádách a s Plzní zvládl množství dalších zápasů, se narodila taková spousta zážitků, že by byla věčná škoda, aby zapadly. Podruhé jsme s Plzní vyhráli fotbalový titul, podruhé jsme se probojovali do Ligy mistrů, na každý domácí zápas chodilo deset tisíc fanoušků.
Nic ve zlém, Pavle, ale to všechno si můžeme přečíst třeba v novinách.
Ale už se tam nedočtete, jak jsem třeba poslední zápas minulé sezony odehrál se zlomeným palcem na noze. V Hradci bylo tehdy škaredě, pršelo a já musel do palce dostat tišicí injekci, abych vůbec mohl hrát. Anebo se v novinách nedočtete, jak jsme byli vděční Spartě, že nás k titulu vyhecovala.
Prosím? Proč Spartě, která je největším plzeňským soupeřem?
To se dočtete, pokud se začtete. (úsměv) Lidé, kteří vymysleli a produkovali první knížku, mě prostě požádali, ať ještě trochu povyprávím. Tak jsem to udělal.
Bavilo vás to?
Kdybych to musel psát sám, vzdávám to hned. S klávesnicí si moje prsty moc nerozumějí. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl znovu pohodlně usadit na pohovku, Honza Palička pustil diktafon, povídali jsme si u kafe a pak už jsem mu nechal volnou ruku.
Až tak? Vy spoluautora nekorigujete?
Skoro vůbec, což je docela vzácné. Moc dobře si uvědomuju, že je úplně něco jiného, když se člověk rozpovídá, a pak svá slova vidí na papíře. Přitom v první knize byly jenom dvě tři věci, nad kterými jsem se při zpětném čtení pozastavil.
A při pokračování?
I z pokračování mám dobrý dojem. Snad se lidem bude líbit.
Třetí díl už nebude?
Řekl bych, že tohle je ideální tečka. Stejně už pomalu končím. Nebo ne?
Český bestseller s bonusem"Můj příběh
neskončil" - POSLEDNÍ DOTISK
