Ve Sjednoceném království si všichni myslí, že po válce budou následující dny lepší a vše zase začne směřovat k míru. Málokdo ale zapomíná, že i po špatném může nastoupit ještě něco horšího – zvlášť ve světě, kde šťastné konce asi neexistují. Nad celý královstvím se smráká a nikdo netuší, co nadejde. Je ale jisté, že to bude zlo větší, než si dokáže lidská mysl představit i v těch nejhorších nočních můrách.Sjednocené království je roztříštěné. Vélin al Sorna doufá, že si konečně užije odpočinek po všech obtížích a bojích s Alpírským císařstvím, jenž ho stály nemalou dávku psychické i fyzické síly. Proto se vrací zpět do hlavního města a touží po klidu, aby mohl vstřebat všechny lži, kterými byl krmen. Muž Víry ale nemůže jen tak odložit meč a vypustit válku ze svého života. Král jej během velice krátké chvíle jmenuje Pánem věže a tím vysílá do Severních provincií, kde se má starat o tamější lid, který zde přišel za svobodou. Vélinovi je v tu chvíli jasné, že klidný život ho bude čekat asi až na smrtelné posteli. Vše totiž nabere obrátky během setkání s Revou, kterou vyslal Otec na svatou misi za zabitím jediného muže, který pohlédl za oponu lží. Prostá dívka, rouhající se za svou odlišnost od ostatních, si ve Vélinově přítomnosti ovšem uvědomí několik věcí, které jí naprosto změní život. Voják jí ukáže pravdu, pomůže otevřít oči a přijmout svůj nelehký, byť jasně daný osud.
Poslední je zde princezna Lyrna cestující k Lonakům ve snaze uzavřít smlouvu o příměří, a tak ulehčit umírajícímu království. Za její nepřítomnosti se v hlavním městě ale změní vše, co znala. Všechny jistoty jsou najednou pryč. Lyrna je tak během krátké chvíle vržena do naprosto nového života. Pokud chce ochránit to, co je jí drahé, musí se zatvrdit a ukázat zocelenou princeznu. Jakou roli v tom všem ale hraje jedna postava plahočící se jako sluha životem, která zabíjí různé lidi a v myslích ostatních je pokládána za mrtvou? Životy všech těchto čtyř hrdinů jsou protknuty a ovlivněny válkou. Všichni přišli o milé a seznam ztrát ještě nebyl dopsán. Království bude čelit nepříteli, kterého nikdo nečekal. Vše se začíná tříštit a hroutit. Osud světa je v rukou hrstky lidí. Jejich cílem je ovlivnit životy miliónu. Hazard o osud celého světa pokračuje.
Muž, který žádá o radu, buď rád předstírá uvážlivost, nebo je tak slabý, že nemá vlastní názor.
Na začátku je knižní svět jako hrací deska – plochý, bezpečný, jednoduchý. Čím více se s příběhem seznamujeme, autor pomocí svých slov nechává vyvstávat vrcholky hor, tvaruje řeky a vytváří lesy. Píseň krve byla začátek, ve které Anthony Ryan představil polovinu svého výtvoru. Pán věže dotahuje, co autor započal, a přesto to pořád není všechno. V průběhu každé kapitoly se vše rozpíná jako vesmír a nabírá nepředstavitelné rozměry. I přes to všechno zde pořád zůstává mnoho otázek a detailů, které z celé problematiky světa vytváří něco epického a promyšleného. Postupně se prohlubuje kultura jednotlivých národů, prvky magie, politiky a krutých bojů neberoucích konců. Autor dokázal zkombinovat všechno stěžejní pro fantasy žánr a podat srozumitelně a kouzelně, že pokud se jednou ponoříte, nebudete se chtít vynořit. Jeho fantazie je nekonečná, srší z každé přečtené stránky a to nutí čtenáře číst dál, zadržovat dech a čekat, co vše se stane.
Všechno dobré musí mít ale i nějaký protiklad, byť je to kruté a nespravedlivé. V případě Pána věže je to třeba skutečnost, že i když je svět vystavěn více než kvalitně, už pouze v první knize se toho událo více, než by se mohlo čekat. V druhém díle, který na to vše navazuje, vám nikdo nepodá záchranou ruku a zřídkakdy se nějaká postava zmíní o události předcházející jednotlivým zvratům. Důležité je si tedy dávat pozor a nejlépe číst knihy řádně za sebou bez dlouhých pomlk – může se totiž stát, že se v kupě stejně znějících jmen postav, hromadě událostí a detailů, která rozhýbala kolečka osudu, budete ztrácet.
Všechno dobré musí mít ale i nějaký protiklad, byť je to kruté a nespravedlivé. V případě Pána věže je to třeba skutečnost, že i když je svět vystavěn více než kvalitně, už pouze v první knize se toho událo více, než by se mohlo čekat. V druhém díle, který na to vše navazuje, vám nikdo nepodá záchranou ruku a zřídkakdy se nějaká postava zmíní o události předcházející jednotlivým zvratům. Důležité je si tedy dávat pozor a nejlépe číst knihy řádně za sebou bez dlouhých pomlk – může se totiž stát, že se v kupě stejně znějících jmen postav, hromadě událostí a detailů, která rozhýbala kolečka osudu, budete ztrácet.
Celá série má více než jednu hlavní postavu, avšak Píseň krve se zaměřovala především na Vélina, jeho život a vše, co předcházelo invazi do Alpírského císařství. Díky tomu jsme obsáhli linii jeho vyrůstání, dospělosti a bitevní kariéry. Pán věže ovšem rozšiřuje záběr z Vélina na čtyři další postavy, které hrají v příběhu stěžejní role. Anthony Ryan nemá ve zvyku cokoli opakovat a je tedy jasné, že postava princezny Lyrny, Revy, Vélina či Frentise je naprosto odlišná a výjimečná. Dává každé z nich vlastní prostor, nikam nespěchá a zvýrazňuje kontury těchto realisticky založených osobnostech. Jejich rozhodnutí jsou správná, logická, plná odhodlání a dokonce i pochybností. Dobrodružství každého z nich jsou odlišná, ale přesto svým způsobem spojitá a díky tomu má čtenář po celou dobu přehled o událostech odehrávajících se napříč celým Sjednoceným královstvím. Každý čtenář si bude schopen vybrat svého oblíbence a prožívat tak všechna jeho utrpení a… vlastně jenom utrpení. Málokdy se totiž stane, že by postavy zažívaly cokoli plně šťastného. Možná právě proto jsou všechny tak lidské, mají blízko ke skutečnosti a najdete v nich vše, co se vymyká klišé nafoukaným hrdinům z jiných příběhů. Život postav v této knize je těžký, plný pádů a opětovného hledání síly na další krok. Nejsou ty naše snad někdy podobné? Většinou od skutečných charakterů utíkáme, ale Pán věže je přesným opakem – tento příběh skutečné osobnosti vyžaduje.
Anthony Ryan je velice zběhlý ve svém oboru a to nám ukazuje i stylem, kterým tuhle epickou fantasy vypráví. Vše sděluje rázně, bez jakýchkoli okolků a často nechává čtenářům prostor na vlastní kreativitu. Pán věže je stejně čtivý jako Píseň krve, sem tam nějaké zdlouhavější pasáže, avšak atmosféru má tato kniha větší, čemuž napomáhá i to, že nás autor nemusí obeznamovat se základními informacemi světa a jeho historie. Vše zde má své místo, vše hraje důležitou roli ve finální skládačce. Příběh je zajímavý nejen dějem, ale taky samotným zpracováním a tím, že autor si velmi rád rozehrává velké hry – což se už od klenotů, jakým Pán věže je, tak trochu očekává. Jakmile otevřete knihu, dostanete se do několika naprosto odlišných problémů a situací, mezi kterými dokáže autor velice zběhle přeskakovat. Pro čtení této série je důležitá schopnost se velmi rychle přizpůsobit tempu a přitom si dávat pozor na pomalé, ale jisté skládání velké mozaiky plné lží, odhalení, intrik a bojových scén. I když má Pán věže trochu pomalejší rozjezd – díky částečné zmatenosti mé roční přestávce –, ke konci budete zadržovat dech a čekat, co bude následovat. A poté přijde konec, kdy se ve vás probudí touha si přečíst další díl. Pán věže je jednoduše dokonalým počinem. Co jiného by se dalo při tolika kladech a tak málo chybičkách říci?
„Zbabělost je největší prohřešek proti daru svobody, neboť muž, jenž uteče z bitvy, je otrokem svého strachu.“Pán věže je druhým pokračováním Stínu krkavce, série napěchované vším, po čem čtenář fantasy literatury může toužit. Střídá se zde napětí, akční scény, politika, magie a intriky propletené ve velkých lžích. Prvních několik kapitol se sice můžete ztrácet, ale sami si uvědomíte, že pokud jste pozorní čtenáři, vyznat se v příběhu vám v dalších kapitolách nebude dělat problém. Anthony Ryan kombinuje dokonalé charaktery různorodých postav, staví je do těžko řešitelných situací a nechává nás takřka po celou dobu na vážkách, jakým směrem se bude příběh odvíjet. Pán věže uzavírá některé události, ještě více jich ale otevírá a tím tak čtenáře topí stále hlouběji a hlouběji – o to totiž autorovi jde. Jakmile vás totiž svět Sjednoceného království pohltí, díky kvalitnímu stylu vyprávění se na hladinu dostane pouze stěží.
Autor: Filip Faja
