Benjamin Kuras a jeho K. O. sexu

Skutečně si myslíte, že je sex K. O.?
Tahle kniha je historickým průsečíkem mojí sexuální trilogie Tao sexu, Ciao sexu a Mao sexu s mojí trilogií civilizační, jak ji nazvali novináři, Soumrak bílého muže, Jak zabít civilizaci a Poslední naděje civilizace. A taky s titulem Pohřbívání svobody. V nich jsem vysvětlil příčiny a průběh sebevraždy západní civilizace jednak nemarxistickou politickou korektností, sebenenávistí a multikulturalismem zevnitř, a jednak islámem zvnějšku. Ten se ale už mezitím zabydlel uvnitř, bohužel.

Trilogii jsem už pokládal za uzavřenou. Uzavření stálo na domněnce, že i přes patologické narušení genderových vztahů jako jedné ze zbraní destrukce západní civilizace sex zůstane převážně zdrojem blaha nebo přinejmenším blaho nebude zabíjet. Tu domněnku překvapivě, ale důkladně vyvrátily feministické demonstrace proti Donaldu Trumpovi, které začaly v lednu 2017 a hýřily protimužskou vulgaritou, jakou málokdo z nás pokládal za představitelnou.

Jaký máte názor na feminismus?
Feminismus býval kdysi velká sranda, když se ještě feministky samy dokázaly brát s humorem a bavily nás dodnes slavnými citáty, jako například legenda amerického feminismu Gloria Steinem a její slavný výrok: „Žena bez muže je jako ryba bez bicyklu.“ Dnes zažíváme feminismus vzteklý, podporovaný manifestem, který sepsalo osm aktivistek a jenž byl zveřejněn v médiích. Volal po „nové vlně militantního feministického boje“ a vyzýval ženy, aby v den protestu blokovaly ulice, mosty a náměstí, odmítly vykonávat domácí práce, péči a sex a bojkotovaly podniky podporující Trumpa.

Celé to směřuje přímo do hlubin lidského podvědomí, jak je patrné i na obálce mojí poslední knihy K. O. sexu, na kterou jsme použili motiv, který obletěl celý svět: Ženy oblečené v čemsi, co má představovat a také poznatelně představuje dámské přirození. Kniha Pohřbívání svobody se pokoušela identifikovat jednotlivé proudy lidské činnosti, v nichž je naše svoboda a civilizace již několik desetiletí obětí zákeřných útoků. Je jich celkem jedenáct a nazval jsem je „plíživá orwellizace“. Dnes do nich přibyla i oblast sexu.

Ve svých textech jste bohužel často prorocký. Třeba těsně po vydání vaší knihy Jak zabít civilizaci vypukla nečekaně prudká „merkelizace migračních toků“ a to, co se do té doby zdálo ještě několik desítek let vzdáleno, se stalo dramatickou přítomností. Je naděje?
Poslední naději civilizace nacházím ve střední Evropě, která je poslední ostrov zatím neislamizovaný a zároveň příliš nepostižený politickou korektností, protože paměť dvou totalit v něm na další totalitu vypěstovala citlivost a pozornost. To jí dává i poslání Evropu ještě před utonutím zachraňovat. Jako všechny moje texty to samozřejmě celé špikuji humorem, aby se to jakž takž dalo strávit.

Mýlil jste se někdy ve svých prognózách?
Ano. Například ve svém kdysi optimistickém odhadu, že brexit se vyřídí ve stanoveném čase a ke spokojenosti svých voličů.

Stále se domníváte, že západoevropské státy nedostatečně ochraňují a podporují demokratické muslimy a ustupují muslimům radikálním?
Nedomnívám, nýbrž to sleduji ve všech západních zemích a dokumentuji ve svých článcích a knížkách. Pokládám to za jedno z největších selhání demokracie a připadá mi to podobně absurdní, jak jsem už mnohokrát řekl, jako kdyby za války Británie přijímala nacisty a nadržovala jim proti uprchlíkům před nacismem. Ti, kdo skutečně prchali před islámskými diktaturami do demokracie, dnes musí být zděšeni a zároveň zbaveni pocitu bezpečí, protože jsou vystaveni ještě většímu riziku než my.

Letos vám bude pětasedmdesát a pořád vám to skvěle píše. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Život bez psaní si nedovedu představit a nevím, co bych místo toho dělal. Jak praví pisovatelské přísloví, rozdíl mezi spisovatelem a normálním člověkem je ten, že každý normální člověk umí psát, ale spisovatel neumí nic jiného.

Kdysi jste říkal, že vás unavuje neustále pracně házet hrách na stěnu bez hmatatelných výsledků. Unaveně ale nepůsobíte.
Dělám to už desítky let. Za tu dobu se toho stalo tolik, že informace, varování doporučení autorů, jako jsem já nebo Alexander Tomský, konečně vzali za svůj úkol politici, kteří jediní s obranou Evropy mohou pohnout. A taky nám hlavní proud médií přestal lhát, lakovat realitu narůžovo a začal sledovat fakta, fakta a fakta. Protože i jim hrozí zničení a jestli to nevnímají, trpí psychickou chorobou ztráty pudu sebezáchovy.

Jak to dnes vidíte s budoucností Evropy? Myslíte, že by ji uprchlíci mohli ekonomicky civilizačně opravdu zničit, jak říkají tzv. populisté?
Vloni jsem vydal knihu Zachraňte Itálii. Je to země, kterou vedle České republiky a Velké Británie považuji za svůj skoro domov. Každý měsíc tam připlouvají na vratkých člunech tisíce migrantů. Devadesát procent těch, co sem přicházejí, jsou chlapi ve vojenském věku, nabití vztekem, závistí a agresivitou a nadržení na ty „lehké“ Evropanky. Však na „kolínský silvestr“ roku 2015 naši sousedé hned tak nezapomenou.

Kromě toho z Německa a Dánska ze statistik víme, že jsou taky z velké většiny nekvalifikovaní na jakoukoli nabízenou práci, spousta jich je negramotná. Představa, že když nezastavíme jejich přítok, mohli by mít na Evropu jakýkoli jiný dopad než destruktivní, je psychiatrická choroba. Někteří autoři to identifikují známým termínem „kognitivní disonance“. To je odmítání, potlačování a vymazávání fakt, která neladí s naší vštípenou vysněnou představou o světě. Není to jen pasivní ignorance, nýbrž aktivní a pracné ignorování. A v tomto kontextu je opravdu sebevražedné.

Vloni u nás byl Viktor Orbán a říkal, že je ve funkci devět let. Má naše země šanci mít někoho podobného?
Orbána volily téměř dvě třetiny voličů. No řekněte, kdo na to máte?

Když se ho ptali na tajemství jeho úspěchu, řekl, že žádná tajemství nemá, ale že chce svým občanům zajistit hlavně bezpečnost.
V tom samozřejmě není nic populistického, je to holý fakt, už s ohledem na polohu Maďarska.

Také si myslíte, že V4 ekonomicky táhne Evropu, jak mělo během jeho návštěvy zaznít?
S touto informací jsem se ještě nesetkal, takže si to ani nemohu myslet. Ale zní tom opravdu hrdě.

Text: Michael Schubert