BLACK FRIDAY = čtení a zábava od 39 Kč

Benjamin Kuras: CIVILIZAČNÍ TRILOGIE PROŠPIKOVANÁ ŠPETKAMI HUMORU

archiv revue
BENJAMIN KURAS (1944) pochází ze Zlína, vzděláním je Olomoučák (od mateřské školky do konce studia anglistiky), krátce pražský anglický rozhlasový redaktor (1968), od října 1968 Londýňan a český redaktor BBC (od 1969), od roku 1975 britský občan. Vydal 33 česky a 5 anglicky psaných knih a hrálo se mu 17 her ve 4 zemích.
BENJAMIN KURAS (1944) pochází ze Zlína, vzděláním je Olomoučák (od mateřské školky do konce studia anglistiky), krátce pražský anglický rozhlasový redaktor (1968), od října 1968 Londýňan a český redaktor BBC (od 1969), od roku 1975 britský občan. Vydal 33 česky a 5 anglicky psaných knih a hrálo se mu 17 her ve 4 zemích. V českých médiích má za sebou přes 2000 článků a nyní je pravidelným týdenním sloupkařem Reflexu.

Vaše nejnovější kniha Poslední naděje civilizace navazuje na předchozí Soumrak bílého muže a Jak zabít civilizaci. Můžete ji čtenářům představit?
Je pokračováním těchto dvou, které vysvětlují příčiny a průběh sebevraždy západní civilizace jednak nemarxistickou politickou korektností, sebenenávistí a multikulturalismem zevnitř a jednak islámem zvnějšku. Ten se už mezitím zabydlel uvnitř a pokračuje v destrukci civilizace za kolaborace domácích islamizátorů, které vidíme téměř ve všech mocenských pozicích, od amerického prezidenta přes komisi EU a papeže po mediální cenzory a autocenzory prakticky všech mainstreamových západních médií a profesory západních univerzit. A samozřejmě všech těch islamizačních neziskovek či nadací. Soumrak bílého muže popisuje pád západní civilizace z vrcholu sebevědomí a světového úspěchu (také pýchy a nafoukanosti) konce 19. a začátku 20. století přerušeného náhlým nesmyslným zešílením na jatkách První světové války, v níž nikdo nevěděl, zač vlastně bojuje. Z toho se vylíhly ruský bolševismus, italský a španělský fašismus a nakonec německý nacismus, s hlubokou nenávistí ke svobodě a demokracii, která se tak pracně dvě staletí piplala. Ty vedly k ještě vražednější druhé světové válce, která však byla jasným střetem zla a dobra. Dobro v ní sice zvítězilo a ubránilo polovinu Evropy, ale bylo tak vysílené, že ztratilo imunitu proti totalitám. A do té zranitelnosti se marxistické myšlení závisti a nenávisti k úspěchu pomalu prokousávalo do západních institucí, intelektuálně poháněno špičkovými filozofy jako Sartre a Derrida v Evropě, nebo Marcuse a Fromm v Americe. Prosáklo nejprve univerzity, pak média, nakonec ovládlo demokratickou politiku a přeměnilo i ji v plíživou „měkkou totalitu“ jakou poznáváme u institucí EU a západních vládnoucích elit. V druhém titulu Jak zabít civilizaci do takto zranitelné, sebepochybující a sebenenávistné oslabené civilizace vtrhává nově zradikalizovaný islám. Zde si opakujeme historicky hlavní úspěchy západní civilizace, které tak bezhlavě zavrhujeme a kterým hrozí zánik. Podrobně si vysvětlujeme ty dva hlavní smrtící aspekty islámu, jimiž jsou svatá válka džihád a totalitní a diskriminační zákony šaria. Mudrujeme s předními psychology nad neschopností islámu vnímat humor s jeho výslednou urážlivostí. Sledujeme vývoj Muslimského bratrstva, jehož světová organizace se podobá Komunistické internacionále a proniká do západních institucí podobnými triky jako komunismus, jehož pohrobků, levicových intelektuálů, zneužívá jako „užitečných idiotů“. Popisujeme ve statistikách islamizace západní Evropy do léta 2015. Těsně po jejím vydání vypukla „merkelizace migračních toků“ a co se do té doby zdálo ještě několik desítek let vzdáleno, je dramatickou přítomností. A proto musíme pokračovat v psaní. Ta poslední z trilogie dotahuje události do konce jara 2016 a podává podrobné zprávy prudce zrychlené islamizace především Británie, Francie Německa. Poslední naději nachází ve Střední Evropě, která je poslední ostrov zatím neislamizovaný a zároveň tolik nepostižený politickou korektností, protože paměť dvou totalit v něm na další totalitu vypěstovala citlivost a pozornost. To jí ale dává i poslání Evropu ještě pře utonutím zachraňovat. Celá civilizační trilogie je prošpikovaná špetkami humoru, aby se ty informace daly snadněji trávit. 

Domníváte se, že západoevropské státy nedostatečně ochraňují a podporují demokratické muslimy a ustupují muslimům radikálním?
Nedomnívám, nýbrž to sleduji ve všech západních zemích a dokumentuji ve svých článcích a knížkách. Pokládám to za jedno z největších selhání demokracie a připadá mně to stejně absurdní, jako kdyby za války Británie přijímala nacisty a nadržovala jim proti uprchlíkům před nacismem. Ti, kdo skutečně prchali před islámskými diktaturami do demokracie, tím musí být zděšeni a zbaveni pocitu bezpečí a jsou vystaveni ještě většímu riziku než my samotní.
Delší dobu ve svých knihách nabízíte „řecké řešení“, tedy izolaci migrantů a rozlišení skutečných uprchlíků s nárokem na politický azyl od ekonomických migrantů a džihádistů. Je reálné, že se toto uskuteční? Připomeňme si, že k tomu navrhuji řecké ostrovy, ne řeckou pevninu. Baví mě, jak po dvou letech konečně někdo jako prezident Miloš Zeman tento nápad přebírá, jako by na to právě sám přišel. Ale zaplať pánbůh. Stejně mě baví, jak se mu za to i jinak inteligentní novináři vysmívají, jako by to byl další z jeho nesmyslů. Přitom je to nápad, který smysl dává, a zkušenosti Austrálie to potvrzují. Zda se uskuteční, nemám tušení, ale uskutečnitelný samozřejmě je a velmi jednoduše. Jestliže se na něm odmítnou podílet instituce EU, stačí, aby si Andrej Babiš koupil nebo pronajal několik ostrovů a řídil je jako firmu. Určitě by našel způsob, jak na tom vydělat. Jestli nenajde, rád mu poradím.

Někde jste řekl, že se bojíte, aby kniha Poslední naděje civilizace nebyla vaší poslední. Jak jste to myslel?
Takhle úplně jsem to asi neřekl, protože si život bez psaní nedovedu představit. Nevím, co bych místo toho dělal. Jak praví spisovatelské přísloví, rozdíl mezi spisovatelem a normálním člověkem je ten, že každý normální člověk umí psát, ale spisovatel neumí nic jiného. Myslel jsem tím poslední na toto téma, protože mě unavuje tak pracně neustále házet hrách na stěnu bez hmatatelných výsledků. Dělám to už 15 let. To zaprvé. Zadruhé je na čase, aby informace, varování a doporučení autorů, jako jsem já nebo Alexander Tomský nebo Petr Robejšek a další, konečně vzali za svůj úkol politici, kteří jediní s obranou Evropy mohou pohnout, chtějí-li zabránit na svém území krutostem, jaké ve vyhraněné formě sledujeme každý den v Islámském státě a jaké se nekontrolovanou migrací blíží k našim ulicím. A taky je na čase, aby si hlavní proud médií přestal lhát a konečně začal sledovat fakta, fakta a fakta. Protože
i jemu hrozí zničení a jestli to nevnímá, trpí psychickou chorobou ztráty pudu sebezáchovy. Cítím potřebu si od tohoto tématu odpočinout a vrátit se k troše nevázané srandy. Nedávno mě na to při náhodném setkání upozornil ministr Martin Stropnický: „Bývala s vámi větší sranda,“ řekl mně, téměř místo pozdravu. Zatím mě nic nového nevázaně srandovního nenapadá, tak alespoň s nakladatelstvím Eminent znovu vydáváme můj rozšířený nejstarší a možná i nejsrandovnější bestseller Češi na vlásku, který je bestsellerem vlastně od jeho prvního vydání v roce 1996. Mezi těmi depresivními událostmi se Češi potřebují zase zachechtat – a hlavně sami sobě.

Mnohdy se vám daří odhadnout budoucí události. Jak to dnes vidíte s budoucností Evropy? Myslíte, že by ji uprchlíci mohli ekonomicky a civilizačně zničit?
Do Itálie každý měsíc připlouvá na vratkých člunech 30 000 migrantů. Nedávno to bylo 11 000 ve dvou dnech. Řeckem už letos prošly další statisíce, někteří rovnou charter letadly do Německa. Informace o obou přílivech se nám zamlčují a jsme místo toho obelháváni, že paní Merkelová s panem Erdoganem domluvili konec přílivu. Devadesát procent těch, co sem přicházejí, jsou chlapi ve vojenském věku, nabití vztekem, závistí a agresivitou a nadržení na ty „lehké“ Evropanky. Z Německa a Dánska ze statistik víme, že jsou taky z velké většiny nekvalifikovaní na jakoukoli nabízenou práci, nevybavení jazykově, spousta jich je negramotná, prý až třetina. Nemluvě o tisících či desetitisících vycvičených džihádistů, kteří sem přicházejí se specifickým úkolem z Evropy udělat kolonii Islámského státu. Představa, že nezastavíme-li jejich přítok, mohli by mít na Evropu jakýkoli jiný dopad než destruktivní, je další psychiatrická choroba. Někteří autoři to identifikují známým psychologickým termínem „kognitivní disonance“. To je odmítání, potlačování a vymazávání fakt, která neladí s naší vštípenou vysněnou představu o světě. Není to jen pasivní ignorance, nýbrž aktivní a pracné ignorování. A v tomto kontextu opravdu sebevražedné.

Text: Kateřina Žídková
Foto: ARCHIV NAKLADATELSTVÍ EMINENT
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština
Češi na vlásku
Čeština

Češi na vlásku

0.0 0
259 212
IHNED odesíláme
Čeština

Jak zabít civilizaci

5.0 1
259 212
Vyprodáno
Čeština

Poslední naděje civilizace

5.0 1
259 212
Vyprodáno
Čeština

Soumrak bílého muže

0.0 0
229 188
Vyprodáno
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Možná jste o Abhejali Bernardové dosud neslyšeli, a my bychom to rádi napravili. Tahle inspirující žena jako desátý člověk na světě dokončila výzvu „Oceans Seven“. Je první člověk pocházející ze země bez moře, každou přeplavbu navíc zvládla na první pokus. Pracuje jako překladatelka a šéfka nakladatelství Madal Bal. Je také mistryní ČR v běhu na 100 km a 24 h, od 18 let se věnuje meditaci. O svých výpravách nejen po světě, ale hlavně do vlastního nitra, napsala knihu Dokud voda neskončí. Nedávno vyšla i audiokniha, kterou namluvila Tereza Bebarová.
V sobotu 16. listopadu jste se mohli v Ostravě setkat s Karin Krajčo Babinskou, autorkou knižní novinky Čarodějky, která se konala v DOMĚ KNIHY KNIHCENTRUM.cz. Autorku doprovodil Richard Krajčo.
„Manžel je Nebesy. Žena je Zemí. Manžel je sluncem, což jej činí stálým, jako je ona jasná koule. Žena je měsícem, ubývajícím a mizejícím, ale nevyhnutelně slabým. Nebesa jsou uctívána na obloze nad námi, země je dole, špinavá a šlape se po ní.“ – citace z knihy, str. 196 –