Jaroslava Černá se narodila v roce 1959 v Hranicích na Moravě, kde absolvovala gymnázium, poté vystudovala Sociálně právní školu v Ostravě. Více než deset let byla zaměstnána jako sociální pracovnice na MÚ v Hranicích. Po doplnění kvalifikace na PF v Olomouci a stážích v zahraničí učila na soukromé střední škole, později se věnovala soukromé výuce angličtiny a zároveň vydala svůj první román (2006). Zajímá se o historii, ezoteriku, psychologii, sociologii, záhady zaniklých civilizací. V současné době se věnuje především psaní historicko-ezoterických románů, výkladu karet, čínského orákula I ť-ing. Je regresní psychoterapeut.
Václav IV., sám sobě nepřítelem
Pro milovaného syna Václava IV. najde nevěstu jeho otec – císař Karel IV. Volba padne na Johanku Bavorskou, ta vyhovuje jeho politickým ambicím. Mladá nevěsta se s prostředím pražského dvora dobře sžívá, ale po Karlově smrti se mladý pár ocitá v nelehké situaci: ona se snaží být dobrou královnou a manželkou, ovšem nevyzpytatelnému Václavovi se nedaří navázat na panování velkého císaře.
Santini
Jan Blažej Santini Aichel si od dětství připadá osamělý, protože kvůli tělesné vadě nezapadá mezi vrstevníky. I v dospělosti jej však čekají těžké zkoušky. Postupně pochopí, že co mu bylo na jedné straně ubráno a odepřeno, se mu vrací v podobě neuvěřitelných vizí staveb plných fantazie.
Václav IV. je velice komplikovaná osobnost, na kterou se i historici dívají různě. Jak se vám k němu hledala cesta?
Zrovna pracuji na pokračování knihy. První díl je vlastně z jeho krátkého období vlády. Cestu k němu jsem si ani nehledala, ale byla jsem vyzvána, jestli nechci o Václavovi něco napsat a toto téma se mi moc líbilo.
Můžeme možná prozradit, že kniha začíná známou krvavou scénou o Johančině napadení psem. O její smrti existuje řada teorií, z jakých variant jste volila vy?
Došla jsem nakonec k tomu zakousnutí psem, protože Václav IV. byl milovníkem psů a v kronikách bylo napsáno, že již dříve byl psem zakousnut nějaký sloužící.
Vy jste nejznámější asi jako spisovatelka historických románů, přestože to není jediný typ beletrie, kterou píšete. Od kdy se datuje vaše láska k historii?
Hned po škole, když skončila výuka dějepisu. Historii miluju, mám pocit, že v historii je veškerá moudrost. Věnovala jsem se jí sama i po škole. Zajímala mě také historie Egypta, a to ještě předtím, než jsem začala chodit do školy.
Které období historie máte osobně ráda? Kam byste se chtěla třeba na chvíli vrátit?
Asi období renesance, kdy už byly vytápěny zámky, bylo teplé prádlo. Líbí se mi renesance, líbí se mi třeba Hluboká. Dala bych si s nimi pohár vína a pak bych se zase vrátila zpátky.
Když si vybíráte postavu, je pro vás důležité, kolik k ní najdete pramenů nebo se rozhodujete podle jiných věcí?
To je různé. Při psaní mého prvního historického románu, který se odehrával na hradě Helfštýn, jsem tu historii hradu znala. To jsem chtěla sama napsat. Nebo mě osloví nakladatelství s tím, zda bych nenapsala něco o nějaké konkrétní osobě.
Jak u vás probíhá příprava při psaní?
Já bych od sebe oddělila dobu toho psaní a dobu, kdy přemýšlím. Píšu zásadně dopoledne, kdy mám ještě čistou hlavu. Mám kolem sebe kroniky, knihovnu olepenou papírky, zápisníky a před sebou tabuli s letopočty a jmény.
Vaši čtenáři jsou rozmazlováni počtem knih, které vydáváte. Stíháte ty požadavky zvládat?
V pohodě samozřejmě nestíhám. Je to takové zvláštní. Když napíšu nějaké historické romány, tak mám poté touhu po změně. Někdy mě i oslovují lidé s tím, jestli nechci napsat něco ze současnosti. Já se přiznám, že mám napsané dva romány ze současnosti. Jeden už vyjde na jaře a druhý jsem poslala k pročtení.
Besedu moderovala: Sandra Procházková
