Nela Rywiková se narodila, žije a pracuje v Ostravě. A v Ostravě se odehrávají její knihy – Dům číslo 6, který vyšel v Hostu v roce 2013, a Děti hněvu, které vyšly letos v létě. Proč ji Ostrava tak uchvátila a čím se při tvorbě inspiruje? Děti hněvu je druhá detektivní kniha ostravské spisovatelky Nely Rywikové. Příběh s detektivní zápletkou zavádí čtenáře do neutěšeného prostředí ostravské periferie, kde je nalezeno tělo zavražděného muže. Ačkoli první stopy policejního vyšetřování vedou téměř neomylně k místnímu podivínovi, vyšetřovatelé začínají postupně rozkrývat složitě spletenou síť mezi lidmi ze zcela odlišných společenských vrstev.
Nela Rywiková pochází z Ostravy, po studiu konzervátorství a restaurátorství na brněnské Vyšší odborné škole uměleckých řemesel se usadila v Brně. Pět let pracovala jako restaurátorka a konzervátorka v Ústavu archeologické památkové péče, působila také jako pedagožka na Vyšší odborné škole uměleckých řemesel a produkční ve vydavatelství. V současné době žije a pracuje v Ostravě. Děti hněvu jsou její druhou knihou, prvotina Dům číslo 6 vyšla v nakladatelství Host v roce 2013.
V některých reakcích zaznělo, že Dům číslo 6 není čistá detektivka, že děj není takový, jaký by měl být. Vy jste zmínila, že vám nešlo o nějakou žánrovou čistotu.
Je to tak. Neměla jsem žádné ambice, nechtěla jsem napsat detektivku. To jsem chtěla až u té druhé knihy.
Vracela jsem se až do období druhé světové války, popisuji charaktery postav. Je to barvitější.
Z čeho jste čerpala informace z historie?
Člověk, aby zachytil tu dobu, si musí trochu načíst fakta. Musí mě nějaký příběh zaujmout a já už si ho domyslím. Něco jsem si musela nastudovat, jak to v Ostravě vypadalo v minulosti a podobně.
Inspirací Domu číslo 6 bylo údajně to, že jste pracovala v předsednictvu sdružení vlastníků domů. Posléze jste se z toho vypsala. Mají i Děti hněvu takovou inspirační historii?
Ne, akorát jedna z těch postav je vytvořena na základě vyprávění. Ani sama nevím, kolik procent je na tom příběhu pravda.
Máte nějaké reakce na to, jak jste popsala prostředí Ostravska?
Prostředí ani ne, spíše jde o tu mluvu. Lidé se přou o ty přízvuky.
Řešila jste nějak míru toho, kolik toho ostravského přízvuku v knize použít?
Řešili jsme to. Přemýšleli jsme, zda mají být všechny přímé řeči v nářečí. Ale nakonec jsme si řekli, že by bylo lepší, kdyby takto mluvily jen určité postavy.
Kniha se odehrává v Přívoze. Jak moc řešíte míru diplomatičnosti k danému místu?
Někdy si říkám, že jsem až moc kritická, ale mám na to pozitivní reakce, kdy mi lidé říkají, že to tak opravdu je. Mám pocit, že to lidi spíše motivuje k tomu, aby tady vytvořili lepší místo.
Mnohé postavy z Dětí hněvu pocházejí z neutišeného prostředí. Věříte v předurčení našeho okolí a rodiny?
O tomto vlastně i tato kniha je. Obě postavy se s tímto vypořádávají. Já píšu o věcech, které mě děsí a kterých mi je líto. V tomto případě si myslím, že vypořádat se s tím bez cizí pomoci, téměř nejde.
Jak vybíráte konkrétní místo, kde zasadíte děj?
Nejprve je vybrána lokace, potom děj.
Existuje při psaní nějaká část, kterou nemáte ráda?
Asi redakční úpravy. Samotné psaní je zábavné. Píšu tak, jak mi to přijde. Pak se to ovšem musí upravovat, to je ještě dobré. Ale když to člověk pošle do nakladatelství, zjistí, že je tam hromada chyb a to už tak zábavné není.
Netáhne vás tvorba někam jinam mimo Ostravu?
Moc nechci. Já potřebuji ty místa dobře znát. Jsem z Ostravy a chci se profilovat jako regionální autor. Ostrava mi je vlastní a jsem patriot.
Besedu moderovala Sandra Procházková
